Podrobněji k mým nakladatelským i jiným aktivitám a souvislostem
Vzpomínky na mé nakladatelské aktivity jsem napsal někdy v roce 2004/2005 pro web www.bibliofil.cz založenou Antonínem Krejčířem. Počátkem roku 2011 si Bibliofila zaregistroval kdosi jiný. Možná v naději, že jej zpětně výhodně odprodá buď AK nebo někomu dalšímu o němž tento web podával informace. O takovou transakci nikdo z nás neměl zájem. AK posléze zaregistroval web s názvem www.bibliofil1.cz kam přenesl celý obsah někdejšího Bibliofila. V jarních měsících roku 2011 jsem založil svou vlastní webovou stránku. Tu, kterou nyní prohlížíte. Text, který máte před sebou - i v oddíle Dodatky - je oproti Bibliofilu 1 mnohem podrobnější.
Po upozornění 11. 6. 2012 zjišťuji, že je zrušen i Bibliofil1. Založil jsem si proto další vlastní web www.bibliofilie-edice33.cz na který postupně vkládám různé fotografie. Kromě jiného také dokladující některé skutečnosti, o kterých píši na tomto webu.
1979
01 - Edgar Allan Poe: Havran. Překlad Vítězslav Nezval. Dvěma lepty a obálkou provedenou dřevorytem doprovodil Jiří Hadlač. Medailon o výtvarníku napsal František Dvořák. Grafickou úpravu provedl Martin Dyrynk. Náklad 60 výtisků.
Dle původní dohody měl Jiří Hadlač vytvořit kromě obálky čtyři lepty. Tento počet uvádí PhDr. František Dvořák v doslovu. V posledním momentu však výtvarník, nepochybně jeden z nejfundovanějších grafiků a špičkový tvůrce autorských knih–objektů, změnil svůj požadavek na výši honoráře. Ten jsem nemohl akceptovat i s ohledem na již rozeslané nabídkové listy o právě dokončované bibliofilii v nichž jsem uváděl cenu 120 Kčs. Proto je základní varianta vypravena jen dvěma lepty. Jiří Hadlač byl s výslednou podobou velmi spokojen a věnoval mi několik obtahů dalšího z leptů. Ty jsem zase já věnoval několika přátelům pro obohacení exemplářů, které ode mne koupili. Kromě toho mi Jiří Hadlač obohatil jeden výtisk řadou virtuózních kreseb. Havran byl prvou bibliofilií, kterou pro mou sbírku vyvázal prof. Jindřich Svoboda, bezesporu jeden ze světově nejprestižnějších tvůrců uměleckých knižních vazeb. Počet leptů nebyl jediným zádrhelem při realizaci. Po dokončení všech přípravných prací jsem zašel do tiskárny a tu jsem zjistil, že potřebuji tzv. vydavatelské oprávnění. Spolek českých bibliofilů ani Klub přátel výtvarného umění mi razítko na žádost nechtěli dát. Stejně reagoval i předseda ROH v Pozemních stavbách. Zkusil jsem to u svazáků. Do funkce předsedy právě nastoupil ambiciózní Jaroslav David. Po ujištění, že kromě razítka nic dalšího nebudu chtít, žádost orazítkoval. Pak jsem několikrát klepal na dveře na odboru kultury Jm KNV. Jeho vedoucí, Drahomír Hausner, nakonec podlehl a dal pokyn svému podřízenému, panu Bartoníkovi, aby mi vystavil vydavatelské oprávnění. Texty měla dle předběžného příslibu vytisknout pražská tiskárna Díla – podniku Českého fondu výtvarných umění. Její ředitel, Emil Minář, mi písemně sdělil, že od dohody ustupuje. Situaci zachránil Martin Dyrynk a jeho známý tiskař, který Dyrynkovi v utajenosti tiskl jeho soukromě vydávané bibliofilie. MD je vnukem Karla Dyrynka, význačného typografa a tvůrce několika typografických písem. Souhlasil jsem s tím, aby do patitulu Havrana umístil svou typografickou značku - upravenou kytku vytvořenou KD. Měl jsem osobní problém, abych jako vydavatele uvedl jen "SSM PS Brno". Proto jsem do tiráže přidal řádek sdělující, že Havran je vydáván ve spolupráci s brněnskou skupinou Spolku českých bibliofilů. V Brně sice bylo několik bibliofilů, žádnou skupinu jsme ale neměli.
Dle původní dohody měl Jiří Hadlač vytvořit kromě obálky čtyři lepty. Tento počet uvádí PhDr. František Dvořák v doslovu. V posledním momentu však výtvarník, nepochybně jeden z nejfundovanějších grafiků a špičkový tvůrce autorských knih–objektů, změnil svůj požadavek na výši honoráře. Ten jsem nemohl akceptovat i s ohledem na již rozeslané nabídkové listy o právě dokončované bibliofilii v nichž jsem uváděl cenu 120 Kčs. Proto je základní varianta vypravena jen dvěma lepty. Jiří Hadlač byl s výslednou podobou velmi spokojen a věnoval mi několik obtahů dalšího z leptů. Ty jsem zase já věnoval několika přátelům pro obohacení exemplářů, které ode mne koupili. Kromě toho mi Jiří Hadlač obohatil jeden výtisk řadou virtuózních kreseb. Havran byl prvou bibliofilií, kterou pro mou sbírku vyvázal prof. Jindřich Svoboda, bezesporu jeden ze světově nejprestižnějších tvůrců uměleckých knižních vazeb. Počet leptů nebyl jediným zádrhelem při realizaci. Po dokončení všech přípravných prací jsem zašel do tiskárny a tu jsem zjistil, že potřebuji tzv. vydavatelské oprávnění. Spolek českých bibliofilů ani Klub přátel výtvarného umění mi razítko na žádost nechtěli dát. Stejně reagoval i předseda ROH v Pozemních stavbách. Zkusil jsem to u svazáků. Do funkce předsedy právě nastoupil ambiciózní Jaroslav David. Po ujištění, že kromě razítka nic dalšího nebudu chtít, žádost orazítkoval. Pak jsem několikrát klepal na dveře na odboru kultury Jm KNV. Jeho vedoucí, Drahomír Hausner, nakonec podlehl a dal pokyn svému podřízenému, panu Bartoníkovi, aby mi vystavil vydavatelské oprávnění. Texty měla dle předběžného příslibu vytisknout pražská tiskárna Díla – podniku Českého fondu výtvarných umění. Její ředitel, Emil Minář, mi písemně sdělil, že od dohody ustupuje. Situaci zachránil Martin Dyrynk a jeho známý tiskař, který Dyrynkovi v utajenosti tiskl jeho soukromě vydávané bibliofilie. MD je vnukem Karla Dyrynka, význačného typografa a tvůrce několika typografických písem. Souhlasil jsem s tím, aby do patitulu Havrana umístil svou typografickou značku - upravenou kytku vytvořenou KD. Měl jsem osobní problém, abych jako vydavatele uvedl jen "SSM PS Brno". Proto jsem do tiráže přidal řádek sdělující, že Havran je vydáván ve spolupráci s brněnskou skupinou Spolku českých bibliofilů. V Brně sice bylo několik bibliofilů, žádnou skupinu jsme ale neměli.
02 - Michelangelo Buonarroti: Sonety. Překlad Jan Vladislav. S pěti lepty Otakara Kubína (Coubine). Čtyři lepty jsou vytištěny z původních desek umělce. Grafickou kopii nezachované desky vytvořil - dle obtahu originální grafiky ale stranově převrácenou - Emanuel Ranný st.. Dvacet pět z nákladu čtyřiceti výtisků má v desce označení "ER SC" (varianta B). Závěrečnou poznámku věnuji původu desek.
Osudy tohoto Kubínova výtvarného počinu podrobně popisuji v obsáhlém doslovu „reedice“, kterou jsem v roce 2005 (Jsem stár, viz vydání mimo Edici 33, sv. VII.) připravil na přání Antonína Krejčíře pro společné vydání Muzeem Boskovicka a společnosti Pecten. Mohl jsem v něm konkrétními údaji doložit, že Jiří Siblík v soupisu grafické tvorby Otakara Kubína (Galerie Vltavín, Praha, 1999) v pasáži o mém vydání Sonetů mystifikuje čtenáře svého "výtvoru". Uvádí je – vedle řady dalších nepřesných údajů - v omyl tvrzením, že jsem nepoužil tiskové desky Kubínovy ale jejich repliky, které měl v závěru 50. let minulého století vytvořit jakýsi JV. Originální původ a Coubinovo autorství tiskových desek mi v roce 1979 potvrdil na jedné sadě grafických listů jejich majitel - umělcův synovec Zdeněk Kubín. Seznámil mne s ním František Rybář z Blanska, díky němuž jsem mohl realizovat vydání jak v roce 1979 tak i v roce 2005. Do vydání pro boskovické muzeum jsem zařadil další Kubínovy práce a písemné materiály na dané téma, vesměs ze sbírky FR: např. ukázky kreseb vytvořených o desetiletí dříve než uvádí Siblík i reprodukce znehodnocených leptů prvé verze. Od vlastníka desek jsem pak výměnou získal jednu z měděných tiskových desek. Nejen kvůli rozšířené mé sbírky těchto zajímavých artefaktů. Zejména proto, aby v budoucnu již nemohlo dojít k dalšímu vydání celku.
Osudy tohoto Kubínova výtvarného počinu podrobně popisuji v obsáhlém doslovu „reedice“, kterou jsem v roce 2005 (Jsem stár, viz vydání mimo Edici 33, sv. VII.) připravil na přání Antonína Krejčíře pro společné vydání Muzeem Boskovicka a společnosti Pecten. Mohl jsem v něm konkrétními údaji doložit, že Jiří Siblík v soupisu grafické tvorby Otakara Kubína (Galerie Vltavín, Praha, 1999) v pasáži o mém vydání Sonetů mystifikuje čtenáře svého "výtvoru". Uvádí je – vedle řady dalších nepřesných údajů - v omyl tvrzením, že jsem nepoužil tiskové desky Kubínovy ale jejich repliky, které měl v závěru 50. let minulého století vytvořit jakýsi JV. Originální původ a Coubinovo autorství tiskových desek mi v roce 1979 potvrdil na jedné sadě grafických listů jejich majitel - umělcův synovec Zdeněk Kubín. Seznámil mne s ním František Rybář z Blanska, díky němuž jsem mohl realizovat vydání jak v roce 1979 tak i v roce 2005. Do vydání pro boskovické muzeum jsem zařadil další Kubínovy práce a písemné materiály na dané téma, vesměs ze sbírky FR: např. ukázky kreseb vytvořených o desetiletí dříve než uvádí Siblík i reprodukce znehodnocených leptů prvé verze. Od vlastníka desek jsem pak výměnou získal jednu z měděných tiskových desek. Nejen kvůli rozšířené mé sbírky těchto zajímavých artefaktů. Zejména proto, aby v budoucnu již nemohlo dojít k dalšímu vydání celku.
1980
03 - Jaroslav Seifert: Komediantský vůz. Se suchou jehlou vytištěnou z původní desky Františka Tichého. 70 výtisků.
Tiskovou destičku - Hlava klauna III. - mi věnoval František Dvořák, proto jej uvádím v tiráži jako spoluvydavatele. O povolení k vydání jsem nežádal. Destička mi udělala radost i proto, že se mi vzápětí vybavila vhodná báseň. Jaroslava Seiferta jsem v jeho břevnovském domě, U Ladronky 23, prvně navštívil 21. března 1977 se sbírkou Osm dní - s ilustracemi Josefa Čapka - a s prosbou o její podepsání. Básník mému přání vyhověl a navíc mi do ní vepsal dedikaci. Ta je, spolu s datací, určitým historickým dokumentem i proto, že nedlouho před tímto našim setkáním se on stal jedním z prvých signatářů Charty 77.
Tiskovou destičku - Hlava klauna III. - mi věnoval František Dvořák, proto jej uvádím v tiráži jako spoluvydavatele. O povolení k vydání jsem nežádal. Destička mi udělala radost i proto, že se mi vzápětí vybavila vhodná báseň. Jaroslava Seiferta jsem v jeho břevnovském domě, U Ladronky 23, prvně navštívil 21. března 1977 se sbírkou Osm dní - s ilustracemi Josefa Čapka - a s prosbou o její podepsání. Básník mému přání vyhověl a navíc mi do ní vepsal dedikaci. Ta je, spolu s datací, určitým historickým dokumentem i proto, že nedlouho před tímto našim setkáním se on stal jedním z prvých signatářů Charty 77.
Měl jsem možnost později se k nim připojit. Nabídnul mi to Oldřich Čapek, můj přímý nadřízený v Pozemních stavbách. Po určitém váhání jsem tento dokument nepodepsal. Měl jsem výhrady vůči řadě signatářů pro jejich předchozí výraznou angažovanost ve straně vedoucí náš pracující lid ke světlým zítřkům. Neviděl jsem důvod řadit se k nim, byť se základním textem i řadou dalších jejích materiálů jsem souhlasil. Vždy mi vyhovovala pozice solitéra s možností vlastního rozhodování, konání a odpovědnosti za to. (Oldřich Čapek byl v 50. létech dlouholetým politickým vězněm. Počátkem 90. let byl, podobně jako já, plně rehabilitován. Jeho jméno se objevilo v tzv. Cibulkových seznamech spolupracovníků se Státní bezpečností. Po soudním přezkoumání byl z nich vymazán. Seznamy mi dal Petr Cibulka, se kterým jsem se potkával při jednáních Občanské komise při ministerstvu vnitra. O Čapkovi, který šéfoval prověrkové komisi v brněnské bohunické věznici, jsem s Cibulkou nejednou diskutoval. Jeho výrazně kritický postoj k mému bývalému šéfovi zůstával neměnný. Ze zvědavosti jsem hledal v seznamech jména z okruhu rodiny, mých známých či jména některých výtvarníků. (Později jsem listoval také v seznamech vydaných Stanislavem Pencem nebo i v oficiálních seznamech MV). Samozřejmě jsem našel několik jmen. K čemu mi to ale bylo? S odstupem času nikdo nedokáže posoudit proč ten či onen spolupráci se Státní bezpečností podepsal, jak byl aktivní, zda někoho poškodil, zda nebyl ze seznamů - i bezdůvodně - vymazán? Třeba Oldřicha Čapka jsem poznal jako slušného člověka. Naproti tomu jsem v seznamech marně hledal jméno "Váženého přítele", které uvádím níže v mých vzpomínkách na Reynkův Odlet vlaštovek. Kolik bylo a stále je, podobných, přesto nikde registrovaných lidí?).
04 - Charles Baudelaire: Květy zla. Různé překlady. Čtyřmi suchými jehlami (dvě varianty grafického doprovodu, tj. celkem osm grafik) a obálkou provedenou linorytem doprovodil Jaroslav Škarohlíd. Medailon o výtvarníku napsala Helena Knozová-Kusáková. 2x35 výtisků.
Bibliofilii jsem vydal namísto zamýšlených Snů (podrobněji viz sv. 24). Ve dvou variantách proto, že Jaroslav Škarohlíd své suché jehly ryl povětšinou do zinkových desek. Bez jejich pokovení se jemnosti kresby při tisku rychleji stírají a výsledek brzy ztrácí na kvalitě. Raději proto vyryl více desek, ze kterých jsme vybrali dvě čtveřice. Se Škarohlídem jsem se setkal v roce 1971, kdy jsem k němu začal docházet do kursů kresby a grafiky. Je to jeden z nejskromnějších výtvarníků, se kterým jsem měl možnost se blíže seznámit. Nepřijímal zakázky a jeho práce nejsou poznamenány komercí. Vždy tvořil, zejména své virtuózní suché jehly, jen pro své potěšení. Nechtěl prodávat, nechtěl vystavovat. Říkal, že peníze na chléb dostane ve škole. V nájemním bytě žije se svou paní tuším od 50. let minulého století, nemají děti, nepotřebují chalupu ani auto Pokud jej přátelé k výstavě přemluvili, zřídkakdy byl přítomen na vernisáži. K tomu, aby své práce nerozdával, ale začal je prodávat jsem jej přemluvil já. Napomohla mi do jisté míry náhoda. Jedno pondělí jsem v antikvariátu uviděl ve výloze grafiku, kterou jsem neznal. Zašel jsem za panem profesorem a dozvěděl se, že ji o víkendu věnoval návštěvníku, kterého k němu přivedl tehdejší předseda naší sekce grafiky a krásné knihy při brněnské pobočce KPVU.
Bibliofilii jsem vydal namísto zamýšlených Snů (podrobněji viz sv. 24). Ve dvou variantách proto, že Jaroslav Škarohlíd své suché jehly ryl povětšinou do zinkových desek. Bez jejich pokovení se jemnosti kresby při tisku rychleji stírají a výsledek brzy ztrácí na kvalitě. Raději proto vyryl více desek, ze kterých jsme vybrali dvě čtveřice. Se Škarohlídem jsem se setkal v roce 1971, kdy jsem k němu začal docházet do kursů kresby a grafiky. Je to jeden z nejskromnějších výtvarníků, se kterým jsem měl možnost se blíže seznámit. Nepřijímal zakázky a jeho práce nejsou poznamenány komercí. Vždy tvořil, zejména své virtuózní suché jehly, jen pro své potěšení. Nechtěl prodávat, nechtěl vystavovat. Říkal, že peníze na chléb dostane ve škole. V nájemním bytě žije se svou paní tuším od 50. let minulého století, nemají děti, nepotřebují chalupu ani auto Pokud jej přátelé k výstavě přemluvili, zřídkakdy byl přítomen na vernisáži. K tomu, aby své práce nerozdával, ale začal je prodávat jsem jej přemluvil já. Napomohla mi do jisté míry náhoda. Jedno pondělí jsem v antikvariátu uviděl ve výloze grafiku, kterou jsem neznal. Zašel jsem za panem profesorem a dozvěděl se, že ji o víkendu věnoval návštěvníku, kterého k němu přivedl tehdejší předseda naší sekce grafiky a krásné knihy při brněnské pobočce KPVU.
05 - Jaroslav Seifert: Vltava. Se sedmi suchými jehlami Františka Tichého. 51 výtisků na ručním maršovském papíru.
Podklady pocházejí z vydání připravovaného Janem Fučíkem, které po jeho úmrtí realizovala jeho žena. Přenechala mi je jejich dcera Eliška, se kterou mne seznámil Jiří Lata, příjemný a solidní člověk, vážený sběratel z Říčan u Prahy. Kromě dvou archů s texty chybějících ke kompletaci jsem nechal vytisknout nové titulní listy a tiráže. Respektoval jsem přání Elišky Fučíkové a doprovodné údaje na titulním listu i v tiráži jsem omezil jen na jména básníka a výtvarníka. O povolení k vydání jsem úřady nežádal a bibliofilii jsem vydal ve stejném duchu, v němž je vydával Jan Fučík i jiní nepovolení soukromí vydavatelé na přelomu 40. a 50. let minulého století. Tehdy chyběla buď tiráž vůbec, vydání bylo antidatováno, uváděno že jde o jediný zkušební výtisk a podobně. Eliška Fučíková při jedné z mých návštěv v jejím tehdejším bytě v domě pod Pražským hradem na Zámeckých schodech 4 vzpomněla na to, jak si jejího otce pozval do úřadu tehdejší obávaný ministr informací Václav Kopecký. Na stole měl všechny Fučíkovy vydavatelské počiny, bibliofilie i soubory grafických listů, které mu donesl jakýsi snaživý český človíček. Fučík se obával toho, co jej čeká a jaký postih bude následovat. Ministr však pochválil kvalitní výběr autorů i výtvarníků a požádal jej, aby mu další vydavatelské opusy doručoval osobně.
Podklady pocházejí z vydání připravovaného Janem Fučíkem, které po jeho úmrtí realizovala jeho žena. Přenechala mi je jejich dcera Eliška, se kterou mne seznámil Jiří Lata, příjemný a solidní člověk, vážený sběratel z Říčan u Prahy. Kromě dvou archů s texty chybějících ke kompletaci jsem nechal vytisknout nové titulní listy a tiráže. Respektoval jsem přání Elišky Fučíkové a doprovodné údaje na titulním listu i v tiráži jsem omezil jen na jména básníka a výtvarníka. O povolení k vydání jsem úřady nežádal a bibliofilii jsem vydal ve stejném duchu, v němž je vydával Jan Fučík i jiní nepovolení soukromí vydavatelé na přelomu 40. a 50. let minulého století. Tehdy chyběla buď tiráž vůbec, vydání bylo antidatováno, uváděno že jde o jediný zkušební výtisk a podobně. Eliška Fučíková při jedné z mých návštěv v jejím tehdejším bytě v domě pod Pražským hradem na Zámeckých schodech 4 vzpomněla na to, jak si jejího otce pozval do úřadu tehdejší obávaný ministr informací Václav Kopecký. Na stole měl všechny Fučíkovy vydavatelské počiny, bibliofilie i soubory grafických listů, které mu donesl jakýsi snaživý český človíček. Fučík se obával toho, co jej čeká a jaký postih bude následovat. Ministr však pochválil kvalitní výběr autorů i výtvarníků a požádal jej, aby mu další vydavatelské opusy doručoval osobně.
Jistě větší obavy zažívala naše rodina počátkem roku 1956. Na začátku 50. let jsme žili v Horním Slavkově. V jeho blízkosti byl vězeňský Tábor 12. Jako malý kluk jsem v reálu viděl podobné scény jako ve válečných filmech: dřevěné baráky s „Appellplatzem“ obehnané ostnatým drátem a se strážními věžemi. Od tábora vedl jeden koridor z ostnatého drátu k šachtě, v níž vězni těžili uranovou rudu. Druhý vedl k budovanému sídlišti. Denně jsem vídal zástupy trestanců pochodujících koridory v šestistupech, držíce se za šosy předchozí řady, pod samopaly strážných se psy. Rozdíl byl prakticky jen v trestaneckých hadrech a uniformách strážných. Můj otec, vzdor tomu že byl silně věřící a nebyl členem vůdčí ani žádné jiné partaje, byl zaměstnán jako vedoucí Správy bytového fondu u Jáchymovských dolů. (Naše rodina chodívala pravidelně na nedělní bohoslužby. Tábor 12 byl v létě roku 1954 rušen a část vězňů byla podmínečně propouštěna. Otec vzal k nám domů jako vychovatele - mne připravoval na I. sv. přijímání - jednoho z nich. Alfréd Kardoš pocházel z Lednického Rovného, jeho otec měl být důstojníkem Hlinkovy gardy a Alfréd členem Hlinkovy mládeže. Do vězení putoval coby student bohosloveckého semináře. U nás nebyl žádným přísným, rigorózním vychovatelem, ale naším výborným kamarádem. Při výkonu základní vojenské služby měl prchnout za hranice při cestě vojenského transportu směřujícího do Indie. Tak to napsal v dopise na rozloučenou mému otci před odjezdem onoho automobilového konvoje. Při listování v již zmíněných Pencových seznamech spolupracovníků se Státní bezpečností jsem však zjistil, že Alfréd Kardoš, nar. 1931 v Lednickém Rovném, měl podepsat závazek v roce 1958). Před dostavěním sídliště bylo pro ně hledáno vhodné pojmenování. Můj otec navrhoval Domov 12. Zvítězil ale název sídliště Československo - sovětského přátelství. Zřejmě i proto, že do jednoho z bytových domů se počátkem roku 1956 měli nastěhovat sovětští poradci. Po zkouškách ústředního vytápění však někdo opomněl vypustit napuštěnou vodu. Ta postupně zamrzla a roztrhala radiátory. Mezi vánočními svátky a Novým rokem po opětovném napuštění radiátorů začala stěnami domu s desítkami bytů prosakovat voda a z domu stoupala pára. Můj otec byl obviněn ze sabotáže a stanul před Lidovým soudem v Karlových Varech. Jeho vinu se nepodařilo prokázat a my se s ním po "soudném dni" opět shledali. Požádal o rozvázání pracovního poměru a naše rodina se vrátila zpět na Moravu. Byl dobrým a oblíbeným pracovníkem. Někdo však udal, že při stěhování prý odváží nakradené lůžkoviny a podobné věci. Po příjezdu do rodného domu byl stěhovací vůz očekáván příslušníky SNB, kteří prováděli důkladnou prohlídku. Zbytečně marnili čas. Můj otec, díky víře v Boha i svému morálnímu kreditu, by nikomu nevzal ani propisku.
06 - Karel Sýs: Příliv. S leptem Kamila Lhotáka. 30 výtisků na maršovském papíru (vše autorské tisky a mé PF) a 117 výtisků na losínu z nichž jsem naprostou většinu opět věnoval zúčastněným na vydání či použil jako vlastní novoročenky.
Nevyleptanou destičku Kamila Lhotáka mi věnoval František Dvořák, kterého opět v tiráži uvádím jako spoluvydavatele. Souhlas s vydáním jsem od úřadů nežádal. Dvořák mne uvedl do Rybné ulice ke Kamilu Lhotákovi. Ten projevil přání, abych bibliofilii vydal s verši Karla Sýse. Básníka jsem vyhledal v jeho kanceláři, v redakci Tvorby, na pražské Florenci. Samozřejmě měl zájem a tím začala naše budoucí spolupráce na několika dalších bibliofiliích. Bezvadné vyleptání desky i následný tisk provedl brněnský grafik Jiří Havlíček.
Nevyleptanou destičku Kamila Lhotáka mi věnoval František Dvořák, kterého opět v tiráži uvádím jako spoluvydavatele. Souhlas s vydáním jsem od úřadů nežádal. Dvořák mne uvedl do Rybné ulice ke Kamilu Lhotákovi. Ten projevil přání, abych bibliofilii vydal s verši Karla Sýse. Básníka jsem vyhledal v jeho kanceláři, v redakci Tvorby, na pražské Florenci. Samozřejmě měl zájem a tím začala naše budoucí spolupráce na několika dalších bibliofiliích. Bezvadné vyleptání desky i následný tisk provedl brněnský grafik Jiří Havlíček.
1981
07 - Vít Obrtel: Dvanáct textů. Se čtyřmi barevnými kombinovanými technikami Josefa Istlera. Poznámka o autoru je od Rudolfa Matyse. Grafickou úpravu provedla Clara Istlerová. Náklad 80 výtisků.
S Vítem Obrtelem jsem se seznámil jako se zájemcem o mé nakladatelské počiny. Prvé z nich koupil prostřednictvím někdejšího význačného vydavatele Viléma Šmidta. Záhy mne však básník, architekt, člen legendárního Devětsilu kontaktoval s tím, že by je přeci jen měl raději přímo ode mne. Navrhl schůzku v kavárně Slávia. Nemusím mu posílat informativní dopisy o nově vydaném svazku. Má zájem o vše, co vydám. Při mých cestách do Prahy že mne vždy rád uvítá ve svém smíchovském bytě a posedíme u sklenky moravského červeného vína. Dohodli jsme se na výtiscích s číslem 5. (Čísla 1 – 3 jsem si po mnoho let ponechával ve svém archivu a č. 7 bylo vždy pro brněnského uměleckého knihaře, prof. Jindřicha Svobodu). Obrtelovy návrhy jsem samozřejmě s potěšením akceptoval.
S Vítem Obrtelem jsem se seznámil jako se zájemcem o mé nakladatelské počiny. Prvé z nich koupil prostřednictvím někdejšího význačného vydavatele Viléma Šmidta. Záhy mne však básník, architekt, člen legendárního Devětsilu kontaktoval s tím, že by je přeci jen měl raději přímo ode mne. Navrhl schůzku v kavárně Slávia. Nemusím mu posílat informativní dopisy o nově vydaném svazku. Má zájem o vše, co vydám. Při mých cestách do Prahy že mne vždy rád uvítá ve svém smíchovském bytě a posedíme u sklenky moravského červeného vína. Dohodli jsme se na výtiscích s číslem 5. (Čísla 1 – 3 jsem si po mnoho let ponechával ve svém archivu a č. 7 bylo vždy pro brněnského uměleckého knihaře, prof. Jindřicha Svobodu). Obrtelovy návrhy jsem samozřejmě s potěšením akceptoval.
Téměř při každé cestě do Prahy jsem se snažil vytvořit si časovou rezervu na návštěvu u něj. Prohlíželi jsme společně jeho poklady. Vždy se pochlubil nově nakoupenými exkluzivními bibliofiliemi, o jejichž výskytu jej informovali snad všichni šéfové pražských antikvariátů. Přenášeli jsme společně přetěžké Váchalovy autorské knihy na pracovní stůl a listovali v nich. Měl v úmyslu zkompletovat všechny jeho autorské knihy. Chyběla mu již jen Ďáblova zahrádka a Mor v Korčule. Jednou se mu naskytla možnost výměny za jednu z těchto knih. Její držitel však za ni požadoval rozměrný obraz Toyen, visící nad pohovkou. Pan architekt se mne ptal, zda má výměnu provést. Obraz že je darem od malířky. Odpověděl jsem, že já bych neměnil. Váchalových knih má slušnou řádku, chybějící se mu možná časem podaří také koupit, ale obraz Toyen má pouze jeden. Jistě se se shodným dotazem obracel též na další své přátele. Odpovídali mu asi stejně jako já. Obraz zůstával na svém místě i při poslední z mých návštěv v pátém patře domu na Plzeňské 2. Kromě příjemně strávených chvil jsem ovšem také viděl a pozoroval, jak jej pomalu ale nezadržitelně opouštějí životní síly. Při jedné z mých návštěv pravil, ať se neleknu dámské návštěvy. Tou byla paní Marie Bieblová, vdova po Konstantinu Bieblovi. S Vítem Obrtelem měli mnohaleté přátelské vztahy vedoucí posléze k rozhodnutí, že ona opustí svůj byt a nastěhuje k Vítkovi. Chodila stále s hůlčičkou a pan architekt se jí začal více a více v tom směru přibližovat.
Nejspíše již při prvém setkání jsem Vítu Obrtelovi nabídnul vydání jeho textů. Souhlasil, a jako výtvarníka navrhl svého přítele „Pepíka“ Istlera. Ten se rád zapojil a jeho honorář byl více než symbolický. Dokončené bibliofilie jsem přivezl do Prahy na den Obrtelových 80. narozenin. Istler byl potěšen mimo jiného tím, že se jeho grafiky v době zákazů a přes relativně malý náklad dostanou opět mezi zdejší sběratele. Někteří z nich to opravdu dokázali vzápětí ocenit. Bibliofilie jsem do konce roku 1989 prodával tuzemským zájemcům zpravidla jen za cenu rovnající se součtu pořizovacích nákladů dělených počtem výtisků určených k prodeji. Zde byla výsledná prodejní cena 480 Kčs. Nedlouho po vydání jsem potkal jeden z listů, vytržený z bibliofilie, ve známém antikvariátu na Malém rynku sousedícím se Staroměstským náměstím. Jeho cena? 800 Kčs. Bylo mi z toho lehce smutno. Řekl jsem to Istlerovi. Jeho reakce byla logická: „Dostal jste za knížku zaplaceno kolik jste žádal?“ „Ano.“ „Tak si s tím nelamte hlavu. Někomu se zrovna tahle grafika asi příliš nelíbila a tak ji prodal. Já viděl u mého knihaře, jak na jednu z grafik dělá paspartu. Tu si třeba sběratel chce doma pověsit, aby ji měl na očích.“ Jeho odpovědí byla pro mne otázka podobného osudu dalších mých knížek natrvalo vyřešena.
S tímto edičním počinem souvisí též další pro mne důležitá a pozitivní skutečnost. Do čtyř exemplářů jsem na archy s vytištěnými texty nenechal dotisknout grafiky. Požádal jsem výtvarníka, aby na vzniklé vakáty vytvořil kresby. Tyto bibliofilie že nechám vyvázat u Jindřicha Svobody a grafiky, včetně jednobarevných zkušebních tisků, budou vevázány do příloh. Istler mému přání vyhověl a k textům svého přítele Vítka vytvořil celkem šestnáct různých celostránkových maleb barevnými pastely kombinovaným olejem. (Po dohotovení knižních vazeb jsem dal jeden exemplář autoru, druhý výtvarníku, další knihvazači a čtvrtý byl pro mne). Jindřich Svoboda se nedlouho po dokončení díla rozhodl svůj přednostní exemplář prodat jednomu význačnému sbírkovému fondu, který při výběru v jeho ateliéru o něj projevil zájem. Mne se tvůrce unikátní knižní vazby na bibliofilii ojedinělého provedení zeptal, zda je jeho finanční požadavek úměrný. Měl v úmyslu požadovat pět tisíc korun. Snadno jsem mu vypočetl, že odpovídající by byl nejméně pětinásobek. Mnou doporučenou částku zájemci navrhnul a pak mi - stále udiven - sdělil, že byla akceptována. Za stejnou sumu stejná instituce nedlouho před touto akvizicí kupovala prostřednictvím antikvariátu Váchalovu Ďáblovu zahrádku, navíc s vlepeným Váchalovým akvarelovým exlibris pro Josefa Portmanna. Od toho okamžiku se mnou pan profesor Svoboda konzultoval cenové relace u všech knih, které vyvázal a rozhodl se je prodat. V závěru svého života pak projevil přání, abych po jeho odchodu byl nápomocen jeho hlavní dědičce v prodejích artefaktů z jeho sbírek.
Nejspíše již při prvém setkání jsem Vítu Obrtelovi nabídnul vydání jeho textů. Souhlasil, a jako výtvarníka navrhl svého přítele „Pepíka“ Istlera. Ten se rád zapojil a jeho honorář byl více než symbolický. Dokončené bibliofilie jsem přivezl do Prahy na den Obrtelových 80. narozenin. Istler byl potěšen mimo jiného tím, že se jeho grafiky v době zákazů a přes relativně malý náklad dostanou opět mezi zdejší sběratele. Někteří z nich to opravdu dokázali vzápětí ocenit. Bibliofilie jsem do konce roku 1989 prodával tuzemským zájemcům zpravidla jen za cenu rovnající se součtu pořizovacích nákladů dělených počtem výtisků určených k prodeji. Zde byla výsledná prodejní cena 480 Kčs. Nedlouho po vydání jsem potkal jeden z listů, vytržený z bibliofilie, ve známém antikvariátu na Malém rynku sousedícím se Staroměstským náměstím. Jeho cena? 800 Kčs. Bylo mi z toho lehce smutno. Řekl jsem to Istlerovi. Jeho reakce byla logická: „Dostal jste za knížku zaplaceno kolik jste žádal?“ „Ano.“ „Tak si s tím nelamte hlavu. Někomu se zrovna tahle grafika asi příliš nelíbila a tak ji prodal. Já viděl u mého knihaře, jak na jednu z grafik dělá paspartu. Tu si třeba sběratel chce doma pověsit, aby ji měl na očích.“ Jeho odpovědí byla pro mne otázka podobného osudu dalších mých knížek natrvalo vyřešena.
S tímto edičním počinem souvisí též další pro mne důležitá a pozitivní skutečnost. Do čtyř exemplářů jsem na archy s vytištěnými texty nenechal dotisknout grafiky. Požádal jsem výtvarníka, aby na vzniklé vakáty vytvořil kresby. Tyto bibliofilie že nechám vyvázat u Jindřicha Svobody a grafiky, včetně jednobarevných zkušebních tisků, budou vevázány do příloh. Istler mému přání vyhověl a k textům svého přítele Vítka vytvořil celkem šestnáct různých celostránkových maleb barevnými pastely kombinovaným olejem. (Po dohotovení knižních vazeb jsem dal jeden exemplář autoru, druhý výtvarníku, další knihvazači a čtvrtý byl pro mne). Jindřich Svoboda se nedlouho po dokončení díla rozhodl svůj přednostní exemplář prodat jednomu význačnému sbírkovému fondu, který při výběru v jeho ateliéru o něj projevil zájem. Mne se tvůrce unikátní knižní vazby na bibliofilii ojedinělého provedení zeptal, zda je jeho finanční požadavek úměrný. Měl v úmyslu požadovat pět tisíc korun. Snadno jsem mu vypočetl, že odpovídající by byl nejméně pětinásobek. Mnou doporučenou částku zájemci navrhnul a pak mi - stále udiven - sdělil, že byla akceptována. Za stejnou sumu stejná instituce nedlouho před touto akvizicí kupovala prostřednictvím antikvariátu Váchalovu Ďáblovu zahrádku, navíc s vlepeným Váchalovým akvarelovým exlibris pro Josefa Portmanna. Od toho okamžiku se mnou pan profesor Svoboda konzultoval cenové relace u všech knih, které vyvázal a rozhodl se je prodat. V závěru svého života pak projevil přání, abych po jeho odchodu byl nápomocen jeho hlavní dědičce v prodejích artefaktů z jeho sbírek.
08 - Bohuslav Reynek: Odlet vlaštovek. Výtvarný doprovod je vytištěn z původních desek (lepty a suché jehly) Bohuslava Reynka. Celkový náklad 120 výtisků jsem rozdělil do pěti variant: A-E obsahují vždy dva různé grafické listy. Jejich náklad nepřesahuje dvacet exemplářů. Varianty F-H jsou vypraveny pěti grafickými listy. Mají shodný frontispis – Autoportrét s kočkou - další grafiky jsou vždy rozdílné. Vytištěno v počtu 11-13 exemplářů.
V tiráži uvádím, že svazek je vydáván k 10. výročí Reynkova úmrtí. Takový údaj na tehdejší dobu, zvláště když oficiálním vydavatelem byl CZV SSM Pozemních staveb v Brně, nepochybně zmátl většinu z těch, kterým se některý z výtisků dostal do ruky. Reynek byl po roce 1969 na indexu. Odlet vlaštovek, připravený k vydání v brněnském BLOKu, šel do stoupy. Více variant grafického doprovodu jsem vydal pouze proto, aby obtah každé z desek, které mi ochotně Daniel a Jiří Reynkové zapůjčili, byl v nepatrném počtu obtahů. Tím zůstávala zachována vzácnost a malá dostupnost těchto grafik. Desky jsem dostal ve velmi špatném stavu. Více než desetileté nánosy tiskových barev jsem opatrně rozpouštědly odstraňoval několik týdnů, než jsem je svěřil k tisku. Reynkovi byli při vrácení desek udiveni jejich skvostným stavem.
V tiráži uvádím, že svazek je vydáván k 10. výročí Reynkova úmrtí. Takový údaj na tehdejší dobu, zvláště když oficiálním vydavatelem byl CZV SSM Pozemních staveb v Brně, nepochybně zmátl většinu z těch, kterým se některý z výtisků dostal do ruky. Reynek byl po roce 1969 na indexu. Odlet vlaštovek, připravený k vydání v brněnském BLOKu, šel do stoupy. Více variant grafického doprovodu jsem vydal pouze proto, aby obtah každé z desek, které mi ochotně Daniel a Jiří Reynkové zapůjčili, byl v nepatrném počtu obtahů. Tím zůstávala zachována vzácnost a malá dostupnost těchto grafik. Desky jsem dostal ve velmi špatném stavu. Více než desetileté nánosy tiskových barev jsem opatrně rozpouštědly odstraňoval několik týdnů, než jsem je svěřil k tisku. Reynkovi byli při vrácení desek udiveni jejich skvostným stavem.
Jednoho pražského sběratele, vydavatele souborů grafik a po roce 1990 i bibliofilií, můj počin vedl k napsání udavačského dopisu za „nedovolené podnikání, zneužívání jména Socialistického svazu mládeže….“. Své sdělení, odeslané doporučeně nejen Městskému výboru SSM ale i Krajské správě SNB v Brně, začínal oslovením „Vážení soudruzi“. Věrohodnost svého oznámení soudruhům doložil kopii mého nabídkového listu. Při každém nově vydaném svazku jsem vždy zájemcům, jejichž počet postupně narůstal, posílal nabídkové listy s podrobným popisem, cenou a případně s podmínkami odběru konkrétního titulu. Jednoduchým ověřením jsem zjistil, že jméno i adresa odesílatele jsou smyšlené. Styl psaní i písmo psacího stroje mi však byly povědomé. Srovnal jsem je s letitou korespondencí z mého archivu. Na prvý pohled bylo zřejmé, že udání napsal PhDr. Ivan Hrdina. V nepříjemné situaci mi výrazně pomohl František Rybář z Blanska. Až v té chvíli jsem se dozvěděl, že je zaměstnán jako technik u SNB. Dal jsem mu několik Hrdinových dopisů. Znalecký posudek, vypracovaný oborem kriminalistické techniky při Krajské správě SNB, následně potvrdil, že udání je napsáno na stejném psacím stroji jakým psával Hrdina dopisy mně a v nichž mne oslovoval „Vážený příteli“. Právě v době aktuálnosti kauzy jsme v Brně pořádali tradiční celostátní sjezd přátel grafiky a krásné knihy KVPU (o SGaKK píši v jedné z kapitol Dodatků). Byl jsem zvědav na Hrdinovu reakci na nález kriminalistické laboratoře. Pozval jsem několik předsedů poboček KPVU - například JUDr. Ladislava Lamače u Olomouce a Ing. Jana Štefana z Ostravy - a PhDr. Ivana Hrdinu do kabinetu. Vysvětlil jsem jim, že jsem se dostal se svými vydavatelskými aktivitami do jistých problémů a v této situaci že bych uvítal zhodnocení Edice 33 od vážených sběratelů a znalců umění. Dal jsem jim k vyplnění připravené tiskopisy s několika otázkami. Podle očekávání všichni na mou činnost pěli chválu. Poděloval jsem jim a Ivanu Hrdinovi jsem předložil další papír s jednoduchou otázkou: Proč jste napsal udání? A přítomným jsem ukázal posudek porovnání Hrdinových dopisů adresovaných mně s udavačským dopisem. Hrdina jeho autorství popíral. Pak si "vzpomněl", že měl psací stroj v opravě. Na mou otázku "Pane doktore, kde vzal opravář můj nabídkový leták?" již žádnou odpověď nenašel. Pozvaným jsem se omluvil za vyrušení z pohodové atmosféry a na jejich otázky co budu ve věci podnikat dál, jsem odpověděl, že nic. Hrdina na další z brněnských setkání přátel grafiky a krásné knihy už nepřijel a do jarních i podzimních aukcí mi posílal grafiky poštou. Posílal mi i nabídky svých vydavatelských počinů a já občas některý z nich koupil.
Ve Zprávách Spolku českých bibliofilů vyšla též zmínka o vydání Odletu vlaštovek. Stručný oznam byl zakončen otázkou kolik peněz by musel mít sběratel, který by si přál koupit všechny varianty. Pisateli informace ve Zprávách jsem nabídku poslal také, protože od počátku mých aktivit měl o ně stálý zájem. Na rozdíl od Hrdiny však glosu jistě nepsal ze zlého úmyslu, ale nejspíše byl zmaten právě tou „vydavatelskou organizací – SSM v Pozemních stavbách“. Naše kontakty neustaly. Poznal jsem jej jako velmi příjemného a vzdělaného člověka. Až z nekrologu po jeho úmrtí jsem se dozvěděl, že v 50. létech minulého století strávil dlouhá léta v kriminálech jako politický vězeň. Bohužel ani on netušil, že ten, kdo pod hlavičkou svazácké organizace začal vydávat vcelku dobré knížky, putoval do podobného zařízení v roce 1962 za pobuřování proti socialistickému, společenskému a státnímu zřízení republiky (zhotovení a šíření letáků, fotografování zakázaných objektů včetně objektů vojenských a pokus o opuštění republiky). Byť jen na řadu měsíců doplněných následným zákazem studia na všech školách v ČSSR. Dr. Václav Šmejkal, autor zprávičky ve spolkovém zpravodaji, otázku o finanční náročnosti pro kupujícího všech verzí Reynkovy sbírky pokládal zbytečně. Můj nabídkový list si nepřečetl pozorně. Výslovně jsem v něm psal, že případný zájemce nemůže objednat víc než 1+1, tj. nejvýše jednu verzi se dvěma grafikami + jednu verzi s pěti grafikami. U jediného sběratele jsem přeci udělal výjimku a přenechal mu všechny verze. Tím zájemcem byl Vít Obrtel. Nemusel ani použít racionální argument: „Přeci byste mé číslo 5 neprodal někomu jinému“. Pro něj byla, stejně jako pro všechny obratem reagující na můj nabídkový dopis, cena za výtisk se dvěma grafikami 250 Kčs a za výtisk s pěti grafikami 350 Kčs.
Ve Zprávách Spolku českých bibliofilů vyšla též zmínka o vydání Odletu vlaštovek. Stručný oznam byl zakončen otázkou kolik peněz by musel mít sběratel, který by si přál koupit všechny varianty. Pisateli informace ve Zprávách jsem nabídku poslal také, protože od počátku mých aktivit měl o ně stálý zájem. Na rozdíl od Hrdiny však glosu jistě nepsal ze zlého úmyslu, ale nejspíše byl zmaten právě tou „vydavatelskou organizací – SSM v Pozemních stavbách“. Naše kontakty neustaly. Poznal jsem jej jako velmi příjemného a vzdělaného člověka. Až z nekrologu po jeho úmrtí jsem se dozvěděl, že v 50. létech minulého století strávil dlouhá léta v kriminálech jako politický vězeň. Bohužel ani on netušil, že ten, kdo pod hlavičkou svazácké organizace začal vydávat vcelku dobré knížky, putoval do podobného zařízení v roce 1962 za pobuřování proti socialistickému, společenskému a státnímu zřízení republiky (zhotovení a šíření letáků, fotografování zakázaných objektů včetně objektů vojenských a pokus o opuštění republiky). Byť jen na řadu měsíců doplněných následným zákazem studia na všech školách v ČSSR. Dr. Václav Šmejkal, autor zprávičky ve spolkovém zpravodaji, otázku o finanční náročnosti pro kupujícího všech verzí Reynkovy sbírky pokládal zbytečně. Můj nabídkový list si nepřečetl pozorně. Výslovně jsem v něm psal, že případný zájemce nemůže objednat víc než 1+1, tj. nejvýše jednu verzi se dvěma grafikami + jednu verzi s pěti grafikami. U jediného sběratele jsem přeci udělal výjimku a přenechal mu všechny verze. Tím zájemcem byl Vít Obrtel. Nemusel ani použít racionální argument: „Přeci byste mé číslo 5 neprodal někomu jinému“. Pro něj byla, stejně jako pro všechny obratem reagující na můj nabídkový dopis, cena za výtisk se dvěma grafikami 250 Kčs a za výtisk s pěti grafikami 350 Kčs.
09 - Dana Puchnarová: Grafika. Mapa šesti grafických listů které jsem vybral z autorčiny tvorby od 60. let minulého století. Vydáno 12 souborů.
Výtvarnice, signatářka Charty 77, tehdy žila v Českých Budějovicích. Seznámil jsem se s ní na jedné vernisáži, kde jsem jí požádal o podepsání jejích litografií v bibliofilii Dílo Evy Štikové. Kromě nabídky na můj vydavatelský počin kladně odpověděla i na dotaz, zda by vytvořila grafický list pro sjezd přátel grafiky a krásné knihy, který se v Brně každoročně konával od začátku šedesátých let minulého století. Vytvořila čtyři základní rozměrné lepty, které byly vždy soutiskem několika tiskových desek a různých barevných variací. Účastníci sjezdového konání měli tedy nelehký výběr. Tu práci si grafička dala přesto, že odměna pro tvůrce sjezdových grafik byla zpravidla nulová a my, organizátoři sjezdů, jsme měli možnost platit jen práci tiskařů grafik. Každý návrh sjezdové grafiky musela tehdy schvalovat komise Českého fondu výtvarných umění. Přestože k razítku byl připojován vždy údaj o prodejní ceně, účastníci sjezdů si grafiky odnášeli za symbolických 10 či 20 Kčs.
10 - Edgar Allan Poe: Havran. Překlad Vítězslav Nezval. Se sedmi suchými jehlami vytištěnými z původních desek Františka Tichého. Celkem 53 výtisků, z nichž devět je vytištěno na papíru Ullersdorf, dvacet na losínu a ostatní na papíru Ingres.
Pro vydání této bibliofilie mi (přesněji řečeno Jiřímu Latovi a tiskaři Bohuslavu Knoblochovi) Eliška Fučíková zapůjčila tiskové desky. Bibliofilie je, na rozdíl od Vltavy, nově vytištěna celá. Respektoval jsem opět přání majitelky desek, neuvedl jsem vydavatele a o souhlas s vydáním jsem úřady nežádal. Do stručné tiráže jsem nechal vytisknout faksimile podpisů Vítězslava Nezvala a Téčko Františka Tichého.
Pro vydání této bibliofilie mi (přesněji řečeno Jiřímu Latovi a tiskaři Bohuslavu Knoblochovi) Eliška Fučíková zapůjčila tiskové desky. Bibliofilie je, na rozdíl od Vltavy, nově vytištěna celá. Respektoval jsem opět přání majitelky desek, neuvedl jsem vydavatele a o souhlas s vydáním jsem úřady nežádal. Do stručné tiráže jsem nechal vytisknout faksimile podpisů Vítězslava Nezvala a Téčko Františka Tichého.
11 - Jan Skácel: Smrt motýlů. Pět suchých jehel Jaroslava Škarohlída inspirovaných Skácelovým čtyřverším. Náklad 30 výtisků.
Jan Skácel a Jaroslav Škarohlíd byli dlouholetí přátelé. Výtvarník, pro svou radost i potěšení svých přátel, vytvořil řadu grafických cyklů inspirovaných básníkovými verši. Vydal - pokud mu zrak sloužil - a věnoval svým přátelům několik drobných bibliofilií se Skácelovými verši, které doprovodil svými virtuózními kresbami. Rád jsem tuto dvojici, vynikajícího "ineditního" básníka a špičkového grafika, zařadil do mých projektů vydaných bez souhlasu úřadů.
12 - Bohuslav Reynek: Don Quijote. Soubor čtrnácti leptů a suchých jehel vytvořených v letech 1955-60. Tištěno z původních desek na dvou druzích ručních papírů v celkovém počtu 22 exemplářů.
Soubor grafik vznikal na objednávku francouzského nakladatele. Jak známo, Reynek k výtvarné aktivitě nepřistupoval z komerčních popudů, ale z vnitřního pocitu nutnosti vyjádření svých vizí. Destičky ryl a leptal zpravidla ráno než šel za prací dělníka v JZD, které se usídlilo v jejich petrkovské zemanské tvrzi. Nakladatel byl netrpělivý a objednávku na donquijotovský cyklus posléze zrušil. Dle Reynkových synů měly být grafické listy v podobě cyklu vytištěny - do chvíle, než jsem je vydal jako celek já - vytištěny pouze ve dvou exemplářích. Majitelem jednoho byl Jiří Šerých, který se snažil o sestavení kartotéční evidence Reynkovy grafické tvorby. Osud dalšího kompletu nebyl Reynkovým synům znám. Prvenství ve vydání cyklu, byť řadu let po úmrtí jeho tvůrce, nepochybně náleží mně.
Soubor grafik vznikal na objednávku francouzského nakladatele. Jak známo, Reynek k výtvarné aktivitě nepřistupoval z komerčních popudů, ale z vnitřního pocitu nutnosti vyjádření svých vizí. Destičky ryl a leptal zpravidla ráno než šel za prací dělníka v JZD, které se usídlilo v jejich petrkovské zemanské tvrzi. Nakladatel byl netrpělivý a objednávku na donquijotovský cyklus posléze zrušil. Dle Reynkových synů měly být grafické listy v podobě cyklu vytištěny - do chvíle, než jsem je vydal jako celek já - vytištěny pouze ve dvou exemplářích. Majitelem jednoho byl Jiří Šerých, který se snažil o sestavení kartotéční evidence Reynkovy grafické tvorby. Osud dalšího kompletu nebyl Reynkovým synům znám. Prvenství ve vydání cyklu, byť řadu let po úmrtí jeho tvůrce, nepochybně náleží mně.
Nějaký čas po vydání se ke mně dostávaly zvěsti, že soubor vydá Spolek českých bibliofilů, pak zase kdosi další. Obrátil jsem se na Daniela a Jiřího s dotazem zda jde o fámy či realitu. Současně jsem je požádal, aby se cyklus jako celek již netiskl, protože já svým vydáním v nepatrném nákladu chtěl zachovat jeho unikátnost a vzácnost. V písemné odpovědi mne ujistili, že jde skutečně jen o fámy - nikdo je o tiskové desky nežádal a soubor jako celek že již z původních desek tištěn nebude. Osm grafik z cyklu (+ osm reprodukcí dalších Reynkových grafik) vybral Vladimír Justl do V. svazku sebraných spisů Vladimíra Holana, Odeon, 1982. V reprodukcích, které doprovázejí verše Věry Provazníkové, vydalo celý soubor v roce 1994 nakladatelství Academia. .
13 - Jaroslav Seifert: Píseň o flétně. Se suchou jehlou Cyrila Boudy. 95 výtisků
I tuto, dosud netištěnou měděnou destičku, mi zapůjčil František Dvořák a já se díky tomu osobně seznámil se slavným umělcem žijícím a tvořícím v kouzelném domě na stráni pod Petřínem.
I tuto, dosud netištěnou měděnou destičku, mi zapůjčil František Dvořák a já se díky tomu osobně seznámil se slavným umělcem žijícím a tvořícím v kouzelném domě na stráni pod Petřínem.
14 - Karel Sýs: Chvála kol. S leptem Kamila Lhotáka. 95 výtisků
Lhotákovu destičku mám taky od Františka Dvořáka.
Lhotákovu destičku mám taky od Františka Dvořáka.
1982
15 - Oldřich Mikulášek: Dávný obraz. Se suchou jehlou Býček vytištěnou z původní desky Františka Tichého. 70 výtisků
Tisková destička je též od Františka Dvořáka. Oldřich Mikulášek patřil do okruhu básníků na indexu. S jistou dávkou trpkosti a smutku vzpomínal třeba na to, že k jeho padesátinám mu přál osobně ministr kultury. S přáním k šedesátinám že poslali jakéhosi úředníka z Jihomoravského krajského národního výboru a při jeho 70. narozeninách si na něj žádný z mocipánů již nevzpomněl. Říkal mi třeba, že za věci vydávané na Západě mu přicházejí honoráře v devízách. Občas že jej zvou k "pohovoru" s tím, že by neměl souhlasit s takovou prezentací. On jim odpovídal, že je mu milejší publikování jeho básní než ty peníze a nemá důvod někomu vydání zakazovat. V roce 1970 vydalo brněnské nakladatelství BLOK sbírku básní Kam létají labutě. Doslov k ní napsal Ludvík Kundera a bohatým výtvarným doprovodem ji doplnil Jiří Hadlač. Kniha měla větší štěstí než třeba Reynkův Odlet vlaštovek, jehož sazba šla do stoupy. Labutě byly staženy z knihkupeckých pultů a teprve po řadě let byly dány do antikvárního prodeje. Jeden výtisk tam stál 5 Kčs a já jej kupoval třeba i pro Františka Dvořáka. Jindřich Svoboda na několik těchto "levných" knížek vytvořil své skvostné umělecké knižní vazby. Zpětně lze nelehko odhadnout, kdo ze zúčastněných autorů byl tehdejšímu zřízení více nepohodlný. Nejspíše všichni tři. Jiřímu Hadlačovi, někdejšímu vysokoškolskému docentu, byla (tuším že to bylo někdy kolem roku 1985) předčasně ukončena jeho ničím nezávadná výstava v brněnském Domě umění. Vzpomínám i na podivnou vernisáž: mlčky, bez obvyklého výkladu kunsthistorika či autora a případného hudebního vystoupení.
Tisková destička je též od Františka Dvořáka. Oldřich Mikulášek patřil do okruhu básníků na indexu. S jistou dávkou trpkosti a smutku vzpomínal třeba na to, že k jeho padesátinám mu přál osobně ministr kultury. S přáním k šedesátinám že poslali jakéhosi úředníka z Jihomoravského krajského národního výboru a při jeho 70. narozeninách si na něj žádný z mocipánů již nevzpomněl. Říkal mi třeba, že za věci vydávané na Západě mu přicházejí honoráře v devízách. Občas že jej zvou k "pohovoru" s tím, že by neměl souhlasit s takovou prezentací. On jim odpovídal, že je mu milejší publikování jeho básní než ty peníze a nemá důvod někomu vydání zakazovat. V roce 1970 vydalo brněnské nakladatelství BLOK sbírku básní Kam létají labutě. Doslov k ní napsal Ludvík Kundera a bohatým výtvarným doprovodem ji doplnil Jiří Hadlač. Kniha měla větší štěstí než třeba Reynkův Odlet vlaštovek, jehož sazba šla do stoupy. Labutě byly staženy z knihkupeckých pultů a teprve po řadě let byly dány do antikvárního prodeje. Jeden výtisk tam stál 5 Kčs a já jej kupoval třeba i pro Františka Dvořáka. Jindřich Svoboda na několik těchto "levných" knížek vytvořil své skvostné umělecké knižní vazby. Zpětně lze nelehko odhadnout, kdo ze zúčastněných autorů byl tehdejšímu zřízení více nepohodlný. Nejspíše všichni tři. Jiřímu Hadlačovi, někdejšímu vysokoškolskému docentu, byla (tuším že to bylo někdy kolem roku 1985) předčasně ukončena jeho ničím nezávadná výstava v brněnském Domě umění. Vzpomínám i na podivnou vernisáž: mlčky, bez obvyklého výkladu kunsthistorika či autora a případného hudebního vystoupení.
16 - Bohuslav Reynek: Svatý Martin. Se suchou jehlou z původní umělcovy desky. 40 výtisků.
17 - Edgar Allan Poe: Případ pana Valdemara. Překlad Jiřina Hauková. Se sedmi suchými jehlami Františka Tichého, signovanými a datovanými 1951. S mou tiráží jsem vydal 22 exemplářů. Všechny adjustované do uměleckých knižních vazeb - čtyři od Jindřicha Svobody a osmnáct od Jaroslava Merendy.
Grafiky vytvořil František Tichý pro nakladatele Jana Fučíka, který bibliofilii vydal v roce 1951. Na tom, že bylo vydáno asi pětadvacet exemplářů, jsme se shodli s Eliškou Fučíkovou při prohlížení její knihovny. Manželé Jiroutovi, význační pražští knihaři, na ně vytvořili pět variant knižních vazeb. Na předním přídeští byl nalepen lísteček se stručnou tiráží v kaligrafii od Karla Vodáka. U tohoto edičního svazku jsem nechal na všechny exempláře zhotovit umělecké knižní vazby. Čtyři z nich – pro Elišku Fučíkovou, Jiřího Latu, Jindřicha Svobodu a pro mne - vytvořil Jindřich Svoboda. (V tiráži Edice 33 jsem uvedl EF a JL jako spoluvydavatele). Další bibliofilie vyvázal Jaroslav Merenda z Frenštátu pod Radhoštěm, kterého mi pan profesor doporučil jako svého schopného učedníka. Výsledné zpracování Jindřicha Svobodu ani mne příliš nenadchlo. Po mnohém čekání totiž Merenda "ušil horkou jehlou" 17 polokožených vazeb. (Na slušnou celokoženou vazbu pro mne jsem si musel ještě nějakou chvíli počkat). Pan profesor dal Merendovi doporučení k tomu, aby mohl odejít na tzv. volnou nohu. Díky tomu se mohl začít věnovat výtvarné a uměleckořemeslné tvorbě bez stálého pracovního poměru. Údaj v jeho občanském průkazu potvrzoval, že nejde o "příživníka" ale "řádného občana". Ke škodě umělecké knižní vazby začal vyrábět různé upomínkové a snáze prodejné předměty z kůže s nimiž pak objížděl poutě a jiné akce na nichž probíhaly stánkové prodeje. K umělecké knižní vazbě se vrátil až počátkem 90. let. Zemřel však v poměrně mladém věku.
V Poznámkách a dodatcích, bod 6, podávám o projektu Případ pana Valdemara další informace
1983
18 - Jan Zrzavý: O Bohuslavu Reynkovi. Se suchou jehlou z původní Reynkovy desky. Žádný z 53 výtisků nebyl určen k prodeji. Část jsem dal Reynkovým synům, zbývající jsem použil jako má novoroční přání. Do tiráží jsem nechal vytisknout řádek pro vepsání jména prvého majitele
Můj poslední nakladatelský počin, ve kterém jsem použil desku Bohuslava Reynka. Během tří let od mého vydání Odletu vlaštovek začali do Petrkova častěji přicházet další soukromí nakladatelé se žádostí o zapůjčení desky: tu do vydávaného souboru grafik, tu do drobné bibliofilie. Na rady, snad dobře míněné jejich přáteli, začali Jiří s Danielem sami tisknout desky svého otce jako volné grafiky. Bohužel s počtem obtahů vedoucím až k vyhlazení nedostižných rýh rydlem či vyleptaných čar, které do mědi nebo zinku před léty vytvořil jejich otec. Za této situace jsem neviděl důvod realizovat další projekty vzdor tomu, že zájem i o novotisky - grafiky vytištěné z původních desek nežijícího umělce - nikdy neustal. Reynkovi se dostali díky jejich obchodně-tiskařským aktivitám do problémů s úřady. Jejich trestní stíhání bylo posléze zastaveno. Snad jediným komerčním pozitivem byl fakt, že ceny grafik, které Reynkovi tiskli a opatřovali suchou pečetí, neklesaly. Vídal jsem je v brněnském antikvariátu, kde se v polovině osmdesátých let prodával list v relacích kolem 1000 Kčs. Přitom já pár výtisků cyklu čtrnácti grafik Don Quijote, které jsem měl k prodeji, přenechával v době vydání zájemcům v cenových relacích od 3200 do 5500 Kčs.
Můj poslední nakladatelský počin, ve kterém jsem použil desku Bohuslava Reynka. Během tří let od mého vydání Odletu vlaštovek začali do Petrkova častěji přicházet další soukromí nakladatelé se žádostí o zapůjčení desky: tu do vydávaného souboru grafik, tu do drobné bibliofilie. Na rady, snad dobře míněné jejich přáteli, začali Jiří s Danielem sami tisknout desky svého otce jako volné grafiky. Bohužel s počtem obtahů vedoucím až k vyhlazení nedostižných rýh rydlem či vyleptaných čar, které do mědi nebo zinku před léty vytvořil jejich otec. Za této situace jsem neviděl důvod realizovat další projekty vzdor tomu, že zájem i o novotisky - grafiky vytištěné z původních desek nežijícího umělce - nikdy neustal. Reynkovi se dostali díky jejich obchodně-tiskařským aktivitám do problémů s úřady. Jejich trestní stíhání bylo posléze zastaveno. Snad jediným komerčním pozitivem byl fakt, že ceny grafik, které Reynkovi tiskli a opatřovali suchou pečetí, neklesaly. Vídal jsem je v brněnském antikvariátu, kde se v polovině osmdesátých let prodával list v relacích kolem 1000 Kčs. Přitom já pár výtisků cyklu čtrnácti grafik Don Quijote, které jsem měl k prodeji, přenechával v době vydání zájemcům v cenových relacích od 3200 do 5500 Kčs.
Nevím, zda prvou, jistě však vynikající monografii Bohuslava Reynka - ilustrovanou téměř šedesáti reprodukcemi jeho prací - napsala Dagmar Halasová, Brno, 1992, nakladatelství Petrov. Ve sbírce mám též jiný dokument doby minulé, věnovaný značnou částí svého obsahu Bohuslavu Reynkovi (a mimo jiných též Janu Zrzavému) - s jeho portrétní fotografií na obálce sborníku Spektrum 1. V srpnu 1978 ji vydal v Londýně Index of Censorship. Dle tiráže by měl vycházet 6x ročně a "vydávat práce autorů postižených cenzurou ve vlastní zemi". O Reynkovi zde píše Věra Jirousová. S odstupem času bohužel nevím, kdo mi sborník počátkem 80. let věnoval či s kým jsem jej vyměnil.
Ediční svazky 10 - 18 jsem vydal, aniž bych žádal úřady o vydavatelské oprávnění.
19 - Vladimír Holan: VI. Se šesti barevnými lepty s akvatintou od Josefa Istlera. Texty vybral Vladimír Justl, závěrečnou poznámku napsal Vladimír Staněk. Upravila Clara Istlerová. Z nákladu šedesáti výtisků je 45 tištěno na losínu a 15 na ofsetovém papíru
Grafické listy - 2x šest leptů - vytvořil Istler v roce 1971 na objednávku nakladatelství Odeon. Jedna ze sad měla v reprodukcích ilustrovat šestý svazek spisů Vladimíra Holana. Po změně na ředitelském postu vyřadil nový vládce státního nakladatelství nežádoucího surrealistu a nahradil jej jiným výtvarníkem. Při mém vydání jsme jednu šestici vybrali pro základní vydání. Druhou šesticí jsme pro své potěšení zařadili do čtyř výtisků speciál, sadu určenou pro základní variantu vydání jsme připojili ve formě příloh a "speciály" jsem na vyvázání svěřil Jindřichu Svoboda. Josef Istler byl právě v té době v lehčí finanční nouzi a proto grafiky do celého nákladu sám vytiskl. Grafickou úpravu, podobně jako u Obrtelových textů, navrhla jeho dcera. Nebyli jsme však s výsledkem příliš spokojeni. Istler souhlasil s mým návrhem, že případné další naše společné bibliofilie upravím sám nebo o výběru typografa rozhodnu já. Paní Holanová, kterou jsem o souhlas s vydáním požádal, přenesla autorské záležitosti na Vladimíra Justla, se kterým jsem pak konzultoval výběr básní. Menší problémy jsem měl s autorem poznámky při korekturách jeho textu. V závěrečných jednáních se Josef Istler přiklonil k mým návrhům úprav a změn.
Grafické listy - 2x šest leptů - vytvořil Istler v roce 1971 na objednávku nakladatelství Odeon. Jedna ze sad měla v reprodukcích ilustrovat šestý svazek spisů Vladimíra Holana. Po změně na ředitelském postu vyřadil nový vládce státního nakladatelství nežádoucího surrealistu a nahradil jej jiným výtvarníkem. Při mém vydání jsme jednu šestici vybrali pro základní vydání. Druhou šesticí jsme pro své potěšení zařadili do čtyř výtisků speciál, sadu určenou pro základní variantu vydání jsme připojili ve formě příloh a "speciály" jsem na vyvázání svěřil Jindřichu Svoboda. Josef Istler byl právě v té době v lehčí finanční nouzi a proto grafiky do celého nákladu sám vytiskl. Grafickou úpravu, podobně jako u Obrtelových textů, navrhla jeho dcera. Nebyli jsme však s výsledkem příliš spokojeni. Istler souhlasil s mým návrhem, že případné další naše společné bibliofilie upravím sám nebo o výběru typografa rozhodnu já. Paní Holanová, kterou jsem o souhlas s vydáním požádal, přenesla autorské záležitosti na Vladimíra Justla, se kterým jsem pak konzultoval výběr básní. Menší problémy jsem měl s autorem poznámky při korekturách jeho textu. V závěrečných jednáních se Josef Istler přiklonil k mým návrhům úprav a změn.
Vydání jsem připravoval v naději, že opět bude schváleno MK-ČR. Nestalo se, byť jsem do žádosti - následně i do tiráže - uvedl, že jde o vydání k 10. výročí založení organizace SSM v Pozemních stavbách. Na krajském odboru kultury jsem měl taky zavřené dveře. (Podrobněji viz u sv. 24) "Svazáci" připomněli své výročí tímto, i edičním svazkem 20, díky souhlasu vydaném dr. Motykou, manželu mé známé z KPVU, vedoucím odboru kultury na Národním výboru města Brna.
1984
20 - Suzanne Renaud: bez názvu nebo Chvála oběti. S pěti barevnými lepty kombinovanými suchou jehlou od Jaroslava Šerých. Dvě poznámky o autorce a výtvarníku napsala Dagmar Halasová. Typografickou úpravu navrhl Martin Dyrynk. Náklad 80 výtisků.
Tímto projektem jsem se naposledy vrátil do Petrkova. Již ne k Reynkovi grafikovi, ale k básníku a překladateli veršů jeho ženy Suzanne. Výběr veršů provedl Jaroslav Šerých, který má k obyvatelům zemanského sídla v Petrkově - a k Vysočině vůbec - stále citový vztah, byť mnohá léta žije a tvoří v Praze. Jeho dopisy o pokračujících pracích na vzniku grafických listů výmluvně dokládají pečlivost ke kterou k výtvarné tvorbě přistupuje. Dotazoval se mne například na souhlas, zda může na jedné z grafik opakovat motiv z rozměrného listu „Pour Suzanne Renaud“, který vytvořil nedlouho po jejím úmrtí. Do bibliofilie jsem opět uvedl, že ji vydává Socialistický svaz mládeže Pozemních staveb v Brně k 10. výročí svého založení. Bibliofilie přináší nejen texty věřící básnířky a jejího životního partnera, oba v té době patřící mezi nežádoucí autory, ale je navíc vyzdobena pěti lepty z nichž je na jednom stěžejním motivem Kříž a na dalším Ukřižovaný. Paradoxy či možnosti oné doby?
Bibliofilii doprovázela další okolnost stojící za zaznamenání. Při žádosti o doporučení k vydání jsem ve vydavatelství BLOK dostal zajímavou nabídku: budou mít výročí založení a mají v úmyslu vydat k této příležitosti bibliofilský tisk. Jaroslav Šerých by byl vhodný ilustrátor. Navrhnul jsem řediteli Odehnalovi, že by vydání mohlo mít dvojí verzi: nízký bibliofilský náklad na ručních papírech vypravený originálními grafikami, které by následně byly reprodukovány v běžném nákladu stovek nebo tisíců výtisků. Což by vyhovovalo i mně, protože by bylo možno publikovat mnohem větší rozsah textů paní Suzanne. Odehnalovi se můj návrh zamlouval. Redakční rada se ale postavila zásadně proti dvojici Renaud-Reynek. Prý mám přemluvit výtvarníka a navrhnout mu jiného autora textů. To zase nebylo přijatelné pro mne. Vždyť Jaroslav Šerých přijal nabídku na vydání bibliofilie zejména kvůli mnou navržené básnířce "na indexu". Spolupráce s BLOKem se nerealizovala, ale mé odmítnutí se nijak negativně neprojevilo na přístupu šéfa nakladatelství k mým žádostem. Odehnal mi nikdy ani náznakem nenavrhnul, abych mezi své projekty zařadil vydání jeho veršů. Nakladatelství mnou navržený způsob vydání jubilejní publikace uskutečnilo. S jiným básníkem i výtvarníkem a bez mé účasti.
Tímto projektem jsem se naposledy vrátil do Petrkova. Již ne k Reynkovi grafikovi, ale k básníku a překladateli veršů jeho ženy Suzanne. Výběr veršů provedl Jaroslav Šerých, který má k obyvatelům zemanského sídla v Petrkově - a k Vysočině vůbec - stále citový vztah, byť mnohá léta žije a tvoří v Praze. Jeho dopisy o pokračujících pracích na vzniku grafických listů výmluvně dokládají pečlivost ke kterou k výtvarné tvorbě přistupuje. Dotazoval se mne například na souhlas, zda může na jedné z grafik opakovat motiv z rozměrného listu „Pour Suzanne Renaud“, který vytvořil nedlouho po jejím úmrtí. Do bibliofilie jsem opět uvedl, že ji vydává Socialistický svaz mládeže Pozemních staveb v Brně k 10. výročí svého založení. Bibliofilie přináší nejen texty věřící básnířky a jejího životního partnera, oba v té době patřící mezi nežádoucí autory, ale je navíc vyzdobena pěti lepty z nichž je na jednom stěžejním motivem Kříž a na dalším Ukřižovaný. Paradoxy či možnosti oné doby?
Bibliofilii doprovázela další okolnost stojící za zaznamenání. Při žádosti o doporučení k vydání jsem ve vydavatelství BLOK dostal zajímavou nabídku: budou mít výročí založení a mají v úmyslu vydat k této příležitosti bibliofilský tisk. Jaroslav Šerých by byl vhodný ilustrátor. Navrhnul jsem řediteli Odehnalovi, že by vydání mohlo mít dvojí verzi: nízký bibliofilský náklad na ručních papírech vypravený originálními grafikami, které by následně byly reprodukovány v běžném nákladu stovek nebo tisíců výtisků. Což by vyhovovalo i mně, protože by bylo možno publikovat mnohem větší rozsah textů paní Suzanne. Odehnalovi se můj návrh zamlouval. Redakční rada se ale postavila zásadně proti dvojici Renaud-Reynek. Prý mám přemluvit výtvarníka a navrhnout mu jiného autora textů. To zase nebylo přijatelné pro mne. Vždyť Jaroslav Šerých přijal nabídku na vydání bibliofilie zejména kvůli mnou navržené básnířce "na indexu". Spolupráce s BLOKem se nerealizovala, ale mé odmítnutí se nijak negativně neprojevilo na přístupu šéfa nakladatelství k mým žádostem. Odehnal mi nikdy ani náznakem nenavrhnul, abych mezi své projekty zařadil vydání jeho veršů. Nakladatelství mnou navržený způsob vydání jubilejní publikace uskutečnilo. S jiným básníkem i výtvarníkem a bez mé účasti.
21 - Edgar Allan Poe: Případ pana Valdemara. Překlad Jiřina Hauková. Grafické listy v technikách suchýh jehel nebo leptů vytvořili Josef Liesler, Karel Šafář, Jaroslav Škarohlíd, Jan Souček, Karol Ondreička, Jindřich Pileček a Jiří Hadlač. Kromě tiráže Edice 33 uvádím základní bibliografické údaje o každém ze zúčastněných výtvarníků. Z nákladu 69 výtisků je 12 autorských exemplářů. Ty mají v příloze sled grafických listů rozšířený o suchou jehlu - s iniciálami E. A. POE k Havranu - vytištěnou z původní destičky Františka Tichého a jsou vyvázány Jindřichem Svobodou (opět jen pro Elišku Fučíkovou, Jiřího Latu, Jindřicha Svobodu a mne) a Františkem Jelínkem (pro všechny zúčastněné výtvarníky a několik dalších zájemců).
V tomto pokračování projektu Valdemar jsem se pokusil realizovat něco na způsob soukromě vydávaných souborů grafik, na jejichž vzniku se podílelo více výtvarníků. (K vydání souboru grafiky nebylo nutno - v období dnes označovaném jako totalitní či normalizační - absolvovat úřední kolečko na jehož závěru by bylo schvalovací razítko. Nejčastěji je vydavatelé označovali jako "autorské a neprodejné". Sympatičtější mi vždy byly soubory grafik jednoho umělce. Pokud ovšem nebyli zájemci nuceni odebírat všechny svazky takto vydávané ediční řady bez ohledu na autora, kvalitu či námět. Finanční náklady vydavatelů souborů byly nesrovnatelně nižší oproti vydání bibliofilie: mnohem menší spotřeba papírů i v případě, že byl soubor vytištěn na ruční papíry, což nebývalo pravidlem. Zejména však ušetřený nemalý peníz za zhotovení ruční sazby a vytištění textů knihtiskem).
Od záměru na vydání bibliofilie s účastí více výtvarníků mne odrazoval především pan profesor Svoboda. Z vlastních sběratelských zkušeností prý dobře vím, že v konvolutech, na jejichž vzniku se podílí více výtvarníků, vždy potkáme výborný grafický list a vedle něj slabší nebo dokonce podprůměrný. Vzdor jeho námitkám jsem vybral výtvarníky a zadal každému z nich povídku, o níž jsem se domníval, že osloveného zaujme a námětově mu bude blízká. Žádný z oslovených mou žádost neodmítnul. Po dokončení pan profesor konstatoval že je rád, že jsem si nenechal svou myšlenku rozmluvit. Všichni zainteresovaní se zadaného úkolu zhostili nadmíru odpovědně.
V tomto pokračování projektu Valdemar jsem se pokusil realizovat něco na způsob soukromě vydávaných souborů grafik, na jejichž vzniku se podílelo více výtvarníků. (K vydání souboru grafiky nebylo nutno - v období dnes označovaném jako totalitní či normalizační - absolvovat úřední kolečko na jehož závěru by bylo schvalovací razítko. Nejčastěji je vydavatelé označovali jako "autorské a neprodejné". Sympatičtější mi vždy byly soubory grafik jednoho umělce. Pokud ovšem nebyli zájemci nuceni odebírat všechny svazky takto vydávané ediční řady bez ohledu na autora, kvalitu či námět. Finanční náklady vydavatelů souborů byly nesrovnatelně nižší oproti vydání bibliofilie: mnohem menší spotřeba papírů i v případě, že byl soubor vytištěn na ruční papíry, což nebývalo pravidlem. Zejména však ušetřený nemalý peníz za zhotovení ruční sazby a vytištění textů knihtiskem).
Od záměru na vydání bibliofilie s účastí více výtvarníků mne odrazoval především pan profesor Svoboda. Z vlastních sběratelských zkušeností prý dobře vím, že v konvolutech, na jejichž vzniku se podílí více výtvarníků, vždy potkáme výborný grafický list a vedle něj slabší nebo dokonce podprůměrný. Vzdor jeho námitkám jsem vybral výtvarníky a zadal každému z nich povídku, o níž jsem se domníval, že osloveného zaujme a námětově mu bude blízká. Žádný z oslovených mou žádost neodmítnul. Po dokončení pan profesor konstatoval že je rád, že jsem si nenechal svou myšlenku rozmluvit. Všichni zainteresovaní se zadaného úkolu zhostili nadmíru odpovědně.
Příjemně mne překvapil i knihař František Jelínek. Byli jsme dohovořeni, že na bibliofilie zhotoví polopergamenové vazby. Po dokončení mi však předává knihy ve vazbách celopergamenových. Logicky přede mnou ihned vyvstala otázka o kolik se zakázka prodraží. Mistr knihař mne vzápětí uklidnil - cena zůstává nezměněna. Prostě usoudil, že těmhle pěkným bibliofiliím budou více slušet vazby celopergamenové.
22 - František Dvořák: Ota Janeček a Vincenc Kramář. Se třemi barevnými suchými jehlami Oty Janečka. Graficky upravil brněnský výtvarník Jiří Šindler. Vydáno 100 výtisků
Prof. František Dvořák mi v mých začátcích, ale bezmála po celá 80. léta minulého století, aktivně pomáhal radami, zapůjčením několika tiskových destiček či uvedením k výtvarníkům. Navrhl jsem mu bibliofilské vydání některé z jeho kunsthistorických statí. Souhlasil a já byl nadšen jeho výběrem výtvarníka - prvého z malířů a grafiků, ke kterému mne přivedl.
Ota Janeček mi v upomínku na prvé setkání (17. 10. 1979) věnoval a dedikoval skvostnou bibliofilii – Halasovy Mladé ženy, aut. výt. 14. Vyzdobil ji osmi grafikami pro vydání zlínským vydavatelem Edice 51, arch. Šebestiánem Zelinou. (Vydal ji k narozeninám OJ téhož roku). Zelinu jsem neprodleně navštívil s Janečkovým doporučením. V mých nakladatelských začátcích mi pak poskytl nejednu cennou radu pro orientování se v oblasti, v níž se on pohyboval řadu let. Jeho do soukromé nakladatelské „profese“ uvedl tamní Ruda Klinkovský. Zelina mne poctil řadou výsad při koupi bibliofilií jeho Edice 51. Vzájemně jsme si po čase doporučili některé veřejné sbírkové fondy, které nadále nakupovaly většinu námi vydaných bibliofilií. S úsměvem říkal, že rozměrné a bohatě vypravené bibliofilie vydává pro lidi, kteří mají dostatek financí, velký dům, velké auto, ale prázdnou knihovnu. Okruh ilustrátorů omezil na několik jmen: Ota Janeček, Ludmila Jiřincová, Josef Liesler, Jan Bauch, Albín Brunovský, Emílie Tomanová a František Nikl. Zmíněné Halasovy Mladé ženy tuším vyzdobil jen Janeček. Ale například k Rimbaudově Opilému korábu – formát A3 - postupně vytvořili pětice leptů Brunovský, Liesler, Bauch, Tomanová a Nikl. Bauch byl třeba při vytváření grafik k Villonovým Baladám tak aktivní, že o tři listy překročil dohodnutý, a v tiráži uvedený, jejich počet. Zelina měl nakladatelskou činnost usnadněnu tím, že pracoval jako vedoucí projektant v gottwaldovské Stavoprojektě. Podle jeho návrhů byla realizována řada významných staveb do jejichž výtvarné výzdoby, výborně honorované, zapojil své přátele-výtvarníky. Jeho přítelem byl také vedoucí odboru kultury na gottwaldovském ONV, který mu na základě již neplatného razítka Klubu přátel umění uděloval „vydavatelská oprávnění“. Někdejší KPU byl totiž počátkem 60. let minulého století přeměněn na KPVU – Klub přátel výtvarného umění.
Pro bibliofilii Dvořák–Janeček jsme se dohodli na výtvarné podobě, v níž se Janeček částečně ohlédne za svou předchozí uměleckou tvorbou. Realizace projektu se nepředvídaně protáhla shodou nešťastných okolností. Janeček měl výstavu v Japonsku. Zřejmě při zpátečním letu jej napadl zákeřný virus. Ten způsobil, že kromě dalších vážných zdravotních potíží malíř dokonce na určitou dobu téměř ztratil zrak. Léčbou a cvičením se mu začal pozvolna navracet, začal rozpoznávat barvy, učil se držet tužku v ruce. Se zmínkou také o tomto období vydal Jan Mauler bibliofilii „Co vypadlo z deníku“. Pro zajímavost přepisuji jeden z deníkových záznamů: „Nemocnice, červen 1982 - Slepý malíř – jaký paradox – A děvčátko řeklo – Mistře, malujte citem. – No vida – jak je to dítě chytrý – (slovo „Jenom“ je přeškrtnuto) Ale Zapomněl jsem Zeptat se – Jak se to dělá“. Po navrácení výtvarných schopností vytvořil Janeček pro mou edici jeden list s kubistickým zátiším, další s motivem trav a třetí s hlavou dívky. Otu Jančeka jsem navštěvoval v jeho ateliéru na Uhelném trhu. Říkal mi třeba, že má obrazy cenově rozděleny podle okruhů zájemců: pro zelináře a řezníky, pro doktory, pro sběratele atd. Špatnou ruku měl při výběru manažera, tehdy se říkalo tajemníka, starajícího se o prodeje obrazů a další záležitosti. Pan inženýr bral Mistra pěkně na hůl a bezostyšně jej okrádal. Na poslední vernisáži Janečkovy výstavy jsem byl ve slavné galerii Fronta ve Spálené ulici - naproti tehdejšímu obchodnímu domu Máj. Na rok si již neupomínám. Ve vzpomínce mi zůstává, že malíře tam přivedli podpírajíce jej podobně jako Leonida Brežněva na tribunu při oslavách VŘSR. Evidentně byl velmi nemocen. A co předvedená díla? Velká plátna barevných skvrn s podpisem autora a v cenách mnoha desítek tisíc. Nechápal jsem, proč jej nenechají v klidu odpočívat. (Třeba Zdeněk Sklenář jednou odložil štětce i paletu a řekl: Co jsem chtěl výtvarně vyjádřit jsem už vyjádřil". To když jsem mu navrhoval, že bych vydal bibliofilii s texty taoistckého básníka a použil případně tiskové desky grafik z dřívějších období. Na to mi pan profesor odpověděl že "Jsou už ve starém železe, kam patřím i já. Nyní se snažím již jen o napsání vzpomínek na mou někdejší tvorbu a život".
Prof. František Dvořák mi v mých začátcích, ale bezmála po celá 80. léta minulého století, aktivně pomáhal radami, zapůjčením několika tiskových destiček či uvedením k výtvarníkům. Navrhl jsem mu bibliofilské vydání některé z jeho kunsthistorických statí. Souhlasil a já byl nadšen jeho výběrem výtvarníka - prvého z malířů a grafiků, ke kterému mne přivedl.
Ota Janeček mi v upomínku na prvé setkání (17. 10. 1979) věnoval a dedikoval skvostnou bibliofilii – Halasovy Mladé ženy, aut. výt. 14. Vyzdobil ji osmi grafikami pro vydání zlínským vydavatelem Edice 51, arch. Šebestiánem Zelinou. (Vydal ji k narozeninám OJ téhož roku). Zelinu jsem neprodleně navštívil s Janečkovým doporučením. V mých nakladatelských začátcích mi pak poskytl nejednu cennou radu pro orientování se v oblasti, v níž se on pohyboval řadu let. Jeho do soukromé nakladatelské „profese“ uvedl tamní Ruda Klinkovský. Zelina mne poctil řadou výsad při koupi bibliofilií jeho Edice 51. Vzájemně jsme si po čase doporučili některé veřejné sbírkové fondy, které nadále nakupovaly většinu námi vydaných bibliofilií. S úsměvem říkal, že rozměrné a bohatě vypravené bibliofilie vydává pro lidi, kteří mají dostatek financí, velký dům, velké auto, ale prázdnou knihovnu. Okruh ilustrátorů omezil na několik jmen: Ota Janeček, Ludmila Jiřincová, Josef Liesler, Jan Bauch, Albín Brunovský, Emílie Tomanová a František Nikl. Zmíněné Halasovy Mladé ženy tuším vyzdobil jen Janeček. Ale například k Rimbaudově Opilému korábu – formát A3 - postupně vytvořili pětice leptů Brunovský, Liesler, Bauch, Tomanová a Nikl. Bauch byl třeba při vytváření grafik k Villonovým Baladám tak aktivní, že o tři listy překročil dohodnutý, a v tiráži uvedený, jejich počet. Zelina měl nakladatelskou činnost usnadněnu tím, že pracoval jako vedoucí projektant v gottwaldovské Stavoprojektě. Podle jeho návrhů byla realizována řada významných staveb do jejichž výtvarné výzdoby, výborně honorované, zapojil své přátele-výtvarníky. Jeho přítelem byl také vedoucí odboru kultury na gottwaldovském ONV, který mu na základě již neplatného razítka Klubu přátel umění uděloval „vydavatelská oprávnění“. Někdejší KPU byl totiž počátkem 60. let minulého století přeměněn na KPVU – Klub přátel výtvarného umění.
Pro bibliofilii Dvořák–Janeček jsme se dohodli na výtvarné podobě, v níž se Janeček částečně ohlédne za svou předchozí uměleckou tvorbou. Realizace projektu se nepředvídaně protáhla shodou nešťastných okolností. Janeček měl výstavu v Japonsku. Zřejmě při zpátečním letu jej napadl zákeřný virus. Ten způsobil, že kromě dalších vážných zdravotních potíží malíř dokonce na určitou dobu téměř ztratil zrak. Léčbou a cvičením se mu začal pozvolna navracet, začal rozpoznávat barvy, učil se držet tužku v ruce. Se zmínkou také o tomto období vydal Jan Mauler bibliofilii „Co vypadlo z deníku“. Pro zajímavost přepisuji jeden z deníkových záznamů: „Nemocnice, červen 1982 - Slepý malíř – jaký paradox – A děvčátko řeklo – Mistře, malujte citem. – No vida – jak je to dítě chytrý – (slovo „Jenom“ je přeškrtnuto) Ale Zapomněl jsem Zeptat se – Jak se to dělá“. Po navrácení výtvarných schopností vytvořil Janeček pro mou edici jeden list s kubistickým zátiším, další s motivem trav a třetí s hlavou dívky. Otu Jančeka jsem navštěvoval v jeho ateliéru na Uhelném trhu. Říkal mi třeba, že má obrazy cenově rozděleny podle okruhů zájemců: pro zelináře a řezníky, pro doktory, pro sběratele atd. Špatnou ruku měl při výběru manažera, tehdy se říkalo tajemníka, starajícího se o prodeje obrazů a další záležitosti. Pan inženýr bral Mistra pěkně na hůl a bezostyšně jej okrádal. Na poslední vernisáži Janečkovy výstavy jsem byl ve slavné galerii Fronta ve Spálené ulici - naproti tehdejšímu obchodnímu domu Máj. Na rok si již neupomínám. Ve vzpomínce mi zůstává, že malíře tam přivedli podpírajíce jej podobně jako Leonida Brežněva na tribunu při oslavách VŘSR. Evidentně byl velmi nemocen. A co předvedená díla? Velká plátna barevných skvrn s podpisem autora a v cenách mnoha desítek tisíc. Nechápal jsem, proč jej nenechají v klidu odpočívat. (Třeba Zdeněk Sklenář jednou odložil štětce i paletu a řekl: Co jsem chtěl výtvarně vyjádřit jsem už vyjádřil". To když jsem mu navrhoval, že bych vydal bibliofilii s texty taoistckého básníka a použil případně tiskové desky grafik z dřívějších období. Na to mi pan profesor odpověděl že "Jsou už ve starém železe, kam patřím i já. Nyní se snažím již jen o napsání vzpomínek na mou někdejší tvorbu a život".
23 - Jaroslav Seifert: Noční divertimento. Se třemi barevnými lepty Josefa Lieslera. 90 výtisků
Tento titul začal původně připravovat jiný Seifertovský nadšenec, Matúš Jurák. Po jeho úmrtí se mne Jan Mauler optal, zda bych se tandemu Seifert–Liesler neujal. S potěšením jsem nabídku akceptoval a bibliofilii jsem vydal. Shodou okolností byla dokončena jen o několik dnů dříve, než do této chvíle nepovolovaný básník obdržel Nobelovu cenu. Jaroslav David (předseda ZO SSM, který mi fakticky vydávání umožňoval orazítkováním žádosti o „vydání neperiodické publikace“ za které jsem mu následně dával několik výtisků bibliofilií) obdržel za nevídanou aktivitu Zlatý odznak ÚV SSM. Zdeňku Čubrdovi, tajemníku brněnské krajské organizace Svazu českých výtvarných umělců (za dva nebo tři výtisky mi na žádost o ono – pro tiskárny nezbytné - vydavatelské oprávnění dával razítko schvalující výtvarný doprovod, aniž by tento viděl alespoň v náčrtu) spadl kámen ze srdce. Bez jeho vědomí jsem jej v tiráži uvedl jako odpovědného redaktora. Při žádosti o vydání se mne zeptal, zda bych měl zájem své projekty realizovat pod hlavičkou „jeho“ krajské organizace SČVU - pokud prý ovšem pro mou činnost nepotřebuji SSM z jiného důvodu než kvůli razítku. Jiný důvod jsem neměl, nabídku jsem přijal, razítko SSM vystřídalo jiné razítko. Tím byl změněn oficiální vydavatel Edice 33. Jen ten František Janás se do tiráže každého výtisku vydávané bibliofilie stále podepisoval (kromě Havrana a Vltavy) a uváděl o sobě, že vydání připravil či nějakou podobnou formulaci zdůvodňující uvedení jeho jména. Název Edice 33 byl vždy vytištěn do patitulu a na titulní stránku. U edičních svazků, na něž jsem nežádal povolení k vydání, pak i v tirážích
S divertimentem jsem pro básníkovy podpisy na Břevnov nejel. Zajistila je jeho dcera Jana, která byla zaměstnána v Pedagogickém muzeu J. A. Komenského na Malé Straně. Jaroslav Seifert byl skutečně vážně nemocen a nemohl si proto ani osobně převzít vysoké mezinárodní ocenění jeho tvorby. Udělení Nobelovy ceny zlomilo dosavadní tabu a jeho verše začaly být opět veřejně dostupné novými vydáními v oficiálních nakladatelstvích. Zemřel nedlouho, za necelé dva roky, po vydání Nočního divertimenta. Díky předchozím kontaktům s ním mám však podepsány, někdy i s věnováním, všechny jeho knihy v naší knihovně. Při jednom setkání - po zmínce že sbírám i originální fotografie - mi věnoval několik snímků od Václava Chocholy.
Do páně profesorova (Lieslerova) ateliéru v malostranské Mostecké ulici 26 jsem často a rád chodíval. Kromě nádherného výhledu na pražské střechy byl ateliér přeplněn fantaskními obrazy. Byl to jeden z mála ateliérů, do kterého jsem zavedl i mého, tehdy malého, syna Roberta. Pana profesora překvapoval vědomostmi o tom, ke kterému domu ve výhledu patří ta či ona věž. Autor obrazů - zpravidla vždy modrém plášti - říkával, že si připadá jako pekař. Když jsem jej požádal o vytvoření kresby do bibliofilie, tak na přání reagoval s úsměvem a dovětkem, že až budu starší tak mne takové opičky nejspíš přestanou bavit. Bibliofilií, vyzdobené malbou a v celopergamenové vazbě od Jindřicha Svobody, jsem se pochlubil také jednomu vášnivému Lieslerovskému sběrateli, notáři z Rakouska. Přes nabízený značný počet šilinků jsem artefakt neprodal a stále mne těší. (Onen rakouský sběratel kupoval nejen téměř všechny mé ediční počiny, ale za velmi slušné částky ve valutách též další bibliofilie a grafiky. Někdy platil hotově, jindy převodem na můj devízový účet v bance).
1985
24 - Ludvík Kundera: Sny. Texty napsané na motivy pěti suchých jehel Jaroslava Škarohlída, šestá suchá jehla je na obálce. Doslov napsal Ludvík Kundera. Náklad 30 výtisků
S vydáním Snů jsem měl největší administrativní potíže. Krátce po zahájení mých nakladatelských aktivit se blížily padesátiny Jaroslava Škarohlída. Znal jsem jej od začátku 70. let, kdy jsem navštěvoval jeho kursy kresby a grafiky. Utvořily se mezi námi dobré vztahy a on, jak u něj bylo zvykem ve vztahu k přátelům a známým, mi nejednou věnoval nově vytvořený grafický list, soubor, dekalk či kresbu tužkou. Jedním z takových artefaktů - samizdatů - byla pětice grafických listů s přiloženým xeroxovaným obtahem Kunderových textů. Rozhodl jsem se, že celek vydám. Do žádosti o povolení k tisku jsem si dovolil napsat, že bibliofilie bude vydána k 50. narozeninám Jaroslava Škarohlída a 55. narozeninám Ludvíka Kundery.
Na odboru kultury Jm KNV jsme se, po souhlasu s Havranem, dohodli na tom, že mi (přesněji pro oficiálního vydavatele CZV SSM Pozemních staveb v Brně) vydavatelské oprávnění vydají po předchozím kladném vyjádření ze Svazu českých výtvarných umělců na výtvarný doprovod a z nakladatelství BLOK na textovou část. Svazácký předseda mou žádost bez námitek orazítkoval. Rovněž Zdeněk Čubrda připojil schvalovací razítko na výtvarný doprovod. Pro další razítko jsem šel do nakladatelství BLOK, jehož ředitel, Ivo Odehnal, připojoval doporučující razítko na literární podobu mých projektů. Nevím, zda Odehnal, který v té době nastoupil do ředitelského křesla, postupoval stejně jako Čubrda a razítko připojoval sám nebo až po schválení kolegiem. Na mou žádost o doporučení na vydání Snů v roce 1980 odpověděl, že redakční rada se vyjádřila záporně a on mi za dané situace souhlas nemůže dát. Ludvík Kundera ve snaze o vydání "polooficiální" bibliofilie své texty několikráte upravoval a měnil. Odehnal se s jejich poslední verzí, bohužel již ne tak výstižnou jakou byla původní, snažil zaangažovat ve prospěch mého projektu. Nekonzultoval jej s redakční radou, ale zaklepal na dveře Oty Řídkého, patrona nad kulturou ve městě Brně sídlícího na MěV KSČ. Řídký Odehnala rázně vyhodil. Vyhazov doplnil pohrůžkou: pokud by BLOK dal doporučení k vydání této bibliofilie, mohou nastat potíže i básníkovu příteli - autoru grafik. Věc jsem dal k ledu a panu profesoru Škarohlídovi jsem, se souhlasem OK Jm KNV, pro jeho i mé potěšení k jeho padesátinám vydal Květy zla.
S vydáním Snů jsem měl největší administrativní potíže. Krátce po zahájení mých nakladatelských aktivit se blížily padesátiny Jaroslava Škarohlída. Znal jsem jej od začátku 70. let, kdy jsem navštěvoval jeho kursy kresby a grafiky. Utvořily se mezi námi dobré vztahy a on, jak u něj bylo zvykem ve vztahu k přátelům a známým, mi nejednou věnoval nově vytvořený grafický list, soubor, dekalk či kresbu tužkou. Jedním z takových artefaktů - samizdatů - byla pětice grafických listů s přiloženým xeroxovaným obtahem Kunderových textů. Rozhodl jsem se, že celek vydám. Do žádosti o povolení k tisku jsem si dovolil napsat, že bibliofilie bude vydána k 50. narozeninám Jaroslava Škarohlída a 55. narozeninám Ludvíka Kundery.
Na odboru kultury Jm KNV jsme se, po souhlasu s Havranem, dohodli na tom, že mi (přesněji pro oficiálního vydavatele CZV SSM Pozemních staveb v Brně) vydavatelské oprávnění vydají po předchozím kladném vyjádření ze Svazu českých výtvarných umělců na výtvarný doprovod a z nakladatelství BLOK na textovou část. Svazácký předseda mou žádost bez námitek orazítkoval. Rovněž Zdeněk Čubrda připojil schvalovací razítko na výtvarný doprovod. Pro další razítko jsem šel do nakladatelství BLOK, jehož ředitel, Ivo Odehnal, připojoval doporučující razítko na literární podobu mých projektů. Nevím, zda Odehnal, který v té době nastoupil do ředitelského křesla, postupoval stejně jako Čubrda a razítko připojoval sám nebo až po schválení kolegiem. Na mou žádost o doporučení na vydání Snů v roce 1980 odpověděl, že redakční rada se vyjádřila záporně a on mi za dané situace souhlas nemůže dát. Ludvík Kundera ve snaze o vydání "polooficiální" bibliofilie své texty několikráte upravoval a měnil. Odehnal se s jejich poslední verzí, bohužel již ne tak výstižnou jakou byla původní, snažil zaangažovat ve prospěch mého projektu. Nekonzultoval jej s redakční radou, ale zaklepal na dveře Oty Řídkého, patrona nad kulturou ve městě Brně sídlícího na MěV KSČ. Řídký Odehnala rázně vyhodil. Vyhazov doplnil pohrůžkou: pokud by BLOK dal doporučení k vydání této bibliofilie, mohou nastat potíže i básníkovu příteli - autoru grafik. Věc jsem dal k ledu a panu profesoru Škarohlídovi jsem, se souhlasem OK Jm KNV, pro jeho i mé potěšení k jeho padesátinám vydal Květy zla.
Na text ke Kubínovi - Edice 33, sv. 2 - dal, po Čubrdově souhlasu, razítko Odehnalův předchůdce František Stavinoha. Jenže já nedodržel schválený text. Namísto staťě teoretika výtvarného umění o Kubínovi jsem nechal vytisknout Michelangelovy básně. V překladu básníka na indexu - Jana Vladislava. (Po podpisu Charty 77 byl přinucen k emigraci). Čímž jsem si podepsal ortel u krajského oboru kultury. Stavinoha byl mým záměrem na vydávání bibliofilií a Havranem tak nadšen, že se přimluvil u svého přítele, vedoucího odboru knižní kultury na ministerstvu kultury. Díky tomu jsem od vrcholového orgánu bdícího nad stavem kultury v našich zemích získal souhlas k současně podané žádosti na vydání tří bibliofilií: Obrtel – Istler, Odlet vlaštovek a tandem Dvořák – Janeček. Tuto jedinou z mých žádostí doporučoval, díky návrhu Františka Dvořáka, i Spolek českých bibliofilů, kterému on tehdy předsedal. Po odvedení povinných výtisků na MK a v naději, že i nadále budu ministerské souhlasy získávat bez problémů, jsem se i zde dočkal studené sprchy. Žádost o souhlas s vydáním oněch bibliofilií jsem neformuloval zcela přesně a při realizacích jsem zařadil osobnosti, jejichž jména byla v onom období na černé listině. Surrealista Istler měl utrum od počátku 70. let. Rovněž nebylo v tuzemsku možno prezentovat tvorbu básníka katolické moderny a vynikajícího tvůrce leptů a suchých jehel, již nežijícího Bohuslava Reynka Další má žádost byla ministerstvem kultury zamítnuta s odůvodněním, že pokud má SSM v Pozemních stavbách snahu prezentovat se edičně, ať se spojí s krajským či jiným nakladatelstvím, ve kterých může své záměry realizovat.
Ludvík Kundera, překladatel a básník, byl posléze částečně vzat na milost. Zejména prý proto, že německý majitel autorských práv na díla Bertholda Brechta nesouhlasil, aby česká nakladatelství v souvislosti s blížícím se datem Brechtova výročí použila pro své ediční záměry jiného překladatele než Kunderu. V tiráži Snů, vydávaných s pětiletým zpožděním oproti původnímu záměru uvádím, že je vydává EDICE 33 ve spolupráci s KV Svazu českých výtvarných umělců v Brně.
Ludvík Kundera, překladatel a básník, byl posléze částečně vzat na milost. Zejména prý proto, že německý majitel autorských práv na díla Bertholda Brechta nesouhlasil, aby česká nakladatelství v souvislosti s blížícím se datem Brechtova výročí použila pro své ediční záměry jiného překladatele než Kunderu. V tiráži Snů, vydávaných s pětiletým zpožděním oproti původnímu záměru uvádím, že je vydává EDICE 33 ve spolupráci s KV Svazu českých výtvarných umělců v Brně.
Nízký náklad Snů jsem zvolil kvůli technickým otázkám. Nebylo jisté, kolik kvalitních obtahů při tisku vydrží vrypy do zinkových desek. Samizdatem si autoři vydali asi dvacet kompletů. Nechal jsem vytisknout texty pro třicet knížek. Kvalita desek se nezmenšovala, a proto jsem nechal vytisknout ještě pár souborů. Původní pětici desek rozšířil Škarohlíd o další destičku. Tu jsem použil na výzdobu obálek. Nízkým nákladem jsem mohl uspokojit pouhý zlomek zájemců. Tiskaři textů, v tomto případě to byli bratří Martincovi z Kostelce nad Orlicí, na mou přímluvu vyplnili Kunderovo přání a nad povolený rámec mu vytiskli další texty pro jeho soukromé potřeby. Tyhle brožurky byly bez grafik či jejich reprodukcí. V pozměněné tiráži bylo však ponecháno, že jsou vydány se souhlasem odboru kultury Krajského národního výboru v Brně. Počínaje tímto edičním počinem mi skončily starosti se žádostí o vydání povolení k vydání neperiodické publikace. Zdeňku Čubrdovi jsem řekl co chci vydat a za pár dnů jsem si přišel pro papír, orazítkovaný odborem kultury Jm KNV, chránící tiskárnu v případě kontroly.
O Kunderových samizdatových aktivitách se nemusím blíže zmiňovat. Jsou dostatečně známy. Naše korespondence z let 1979 - 1985 přidala do mého archivu další zajímavé dokumenty té doby: každá příchozí zásilka z Kunštátu měla poškozenou obálku. Pan Ludvík totiž vždy uváděl odesílatele. Nejčastěji L.K., Kunštát 124. Není vyloučeno, že někoho zajímalo, co mi pan LK píše nebo posílá. Třeba z knihovny americké ambasády v Praze mi od poloviny 70. let minulého století posílali kulturně politický časopis Spektrum. Tyhle obálky nebyly nikdy viditelně otevírány. V osmdesátých létech jsem měl tak čilou a rozsáhlou korespondenci (i se sběrateli z kapitalistické ciziny), že mi byl bez průtahů občas doručen i dopis poslaný na mé jméno do Brna, ale bez uvedení ulice. Kromě rodiny mé tety, žijící od prvé republiky v USA, emigrovala do Spojených států i rodina našich přátel. Ani dopisy od nich nebyly nikdy otevírány. Pouze v případech vložených USD byla obálka viditelně otevřena, opět přelepena lepicí páskou a opatřena razítky devízové kontroly. Navíc byl vložen lístek s údajem kolik dolarů dopis obsahuje a upozorněním na to, že je nutno valuty vyměnit za TK - tuzexové koruny.
Dovětek: Ředitel BLOKu Odehnal byl Škarohlídovými grafikami fascinován. Požádal mne, abych vyřídil panu profesoru, ať vezme do slohy pár grafik a kreseb a přinese je do nakladatelství. Určitě se dohodnou na spolupráci. Jak reagoval výtvarník? „Nejsem žádný školák, abych někam chodil se slohou nabízet své práce. Mají-li zájem, ať přijdou.“ Nepřišli a BLOK zůstal nadále bez tohoto špičkového ilustrátora.
Dovětek: Ředitel BLOKu Odehnal byl Škarohlídovými grafikami fascinován. Požádal mne, abych vyřídil panu profesoru, ať vezme do slohy pár grafik a kreseb a přinese je do nakladatelství. Určitě se dohodnou na spolupráci. Jak reagoval výtvarník? „Nejsem žádný školák, abych někam chodil se slohou nabízet své práce. Mají-li zájem, ať přijdou.“ Nepřišli a BLOK zůstal nadále bez tohoto špičkového ilustrátora.
25 - Edgar Allan Poe: Fragmenty básní. Se sedmnácti lepty s akvatintou Jindřicha Pilečka k úryvkům básní vybraných Zdeňkem Křenkem. Závěrečný soupis Pilečkových bibliofilií jsem sestavil ve spolupráci s grafikem. Z celkového počtu šedesáti výtisků je 19 exemplářů na losínu, sedm na papíru Ingres a ostatní na ofsetovém papíru
K tomuto projektu jsem přišel víceméně náhodně. Jindřich Pileček grafické listy vytvořil na objednávku italského nakladatele. I z toho důvodu v nich ukázkově předvedl své excelentní umění tvorby leptu kombinovaného s akvatintou. Obchodní jednání probíhalo podle tehdejších obyčejů prostřednictvím Artie. Vše běželo hladce do okamžiku, než nastalo jednání o finančních otázkách. Pileček byl zástupcem státní instituce požádán, aby si při projednávání tohoto bodu udělal pauzu a odešel z kanceláře. Přesné požadavky a podmínky nastolené českou stranou se výtvarník nedozvěděl. Faktem zůstalo, že devízový nakladatel od spolupráce odstoupil. Byl jsem jeden z mála soukromých nakladatelů, kterému se v tom období dařilo vydávat bibliofilie. Pilečkův i můj přítel, tiskař Jan Mauler, se dotázal na můj případný zájem o realizaci. Ten jsem měl, protože Pileček patřil mezi grafické virtuózy. Fragmenty dle tiráže vydal CZV SSM Pozemních staveb v Brně s Jm KV Svazu českých výtvarných umělců. Poslední to ediční opus, v jehož tiráži uvádím SSM. Mauler mi pak zvláštními obtahy tiskových desek předvedl své tiskařské umění. Na dva rozměrné archy provedl soutisky – na jednom archu devíti a na druhém osmi – grafických listů. Sametová hněď Pilečkových leptů září i z těchto archů.
K tomuto projektu jsem přišel víceméně náhodně. Jindřich Pileček grafické listy vytvořil na objednávku italského nakladatele. I z toho důvodu v nich ukázkově předvedl své excelentní umění tvorby leptu kombinovaného s akvatintou. Obchodní jednání probíhalo podle tehdejších obyčejů prostřednictvím Artie. Vše běželo hladce do okamžiku, než nastalo jednání o finančních otázkách. Pileček byl zástupcem státní instituce požádán, aby si při projednávání tohoto bodu udělal pauzu a odešel z kanceláře. Přesné požadavky a podmínky nastolené českou stranou se výtvarník nedozvěděl. Faktem zůstalo, že devízový nakladatel od spolupráce odstoupil. Byl jsem jeden z mála soukromých nakladatelů, kterému se v tom období dařilo vydávat bibliofilie. Pilečkův i můj přítel, tiskař Jan Mauler, se dotázal na můj případný zájem o realizaci. Ten jsem měl, protože Pileček patřil mezi grafické virtuózy. Fragmenty dle tiráže vydal CZV SSM Pozemních staveb v Brně s Jm KV Svazu českých výtvarných umělců. Poslední to ediční opus, v jehož tiráži uvádím SSM. Mauler mi pak zvláštními obtahy tiskových desek předvedl své tiskařské umění. Na dva rozměrné archy provedl soutisky – na jednom archu devíti a na druhém osmi – grafických listů. Sametová hněď Pilečkových leptů září i z těchto archů.
1986
26 - Jan Souček: Mrtvý pastýř. Autorská kniha Jana Součka, který ke svému textu vytvořil pět barevných leptů kombinovaných akvatintou. Vloženy jsou 2-3 originální fotografie Jiřího Stacha. Poznámku o výtvarníku napsal Zdeněk Čubrda. Vytištěno 30 exemplářů na papíru Hollar.
Tato bibliofilie definitivně ukončila mou občasnou spolupráci s knižními úpravci. Součkova kniha je nejrozměrnější bibliofilií Edice33. Rozevřený arch měří 108 centimetrů. Knihtisk textů i na tento rozměr zvládl perfektně Raimund Zbořil ve vyškovské tiskárně, přestože do „mašiny“ mohl umístit pouze metrový arch a já si přál ponechat původní okraje papíru bez ořezu. Se žádostí o úpravu jsem se obrátil na schopného knižního úpravce Soukupa z BLOKu. Několikrát nedodržel přislíbený termín. Když mi odevzdal svou „práci“, nestačil jsem se divit. Měl jsem v ruce sešitek velikosti cca 3x5 cm s několika načrtnutými vlnovkami a obdélníky na pár stránkách. Zbořil výtvor komentoval výrokem, že úpravce se asi zbláznil. Podle takového „špíglu“ se nedá nic udělat. Sedl jsem si s tužkou a pravítkem nad archy papíru, měřil, dělal náčrty. Výsledek mé snahy nikdo nezkritizoval.
Tato bibliofilie definitivně ukončila mou občasnou spolupráci s knižními úpravci. Součkova kniha je nejrozměrnější bibliofilií Edice33. Rozevřený arch měří 108 centimetrů. Knihtisk textů i na tento rozměr zvládl perfektně Raimund Zbořil ve vyškovské tiskárně, přestože do „mašiny“ mohl umístit pouze metrový arch a já si přál ponechat původní okraje papíru bez ořezu. Se žádostí o úpravu jsem se obrátil na schopného knižního úpravce Soukupa z BLOKu. Několikrát nedodržel přislíbený termín. Když mi odevzdal svou „práci“, nestačil jsem se divit. Měl jsem v ruce sešitek velikosti cca 3x5 cm s několika načrtnutými vlnovkami a obdélníky na pár stránkách. Zbořil výtvor komentoval výrokem, že úpravce se asi zbláznil. Podle takového „špíglu“ se nedá nic udělat. Sedl jsem si s tužkou a pravítkem nad archy papíru, měřil, dělal náčrty. Výsledek mé snahy nikdo nezkritizoval.
Obrazy Honzy Součka mne také vždy fascinovaly. Nechtěl mi ale žádný prodat. Jednou, při návštěvě v jejich bytě v Karlové ulici, mne ale překvapil. Sešli jsme do přízemního sklepa a on z hromady vytáhl dva úžasné oleje na plátně. Cena? Výsostně přátelská. Měl krásný ateliér ve Vodičkové 20. Někdy po roce 1990 jsem ho našel v nedobrém rozpoložení u karafy vína: nevím už, zda po restituci či privatizaci jej musel vyklidit. Podařilo se mu ale získat jiný, poblíž Staroměstského náměstí.
1987
27 - Vít Obrtel: Dvanáct nových lyrických textů. Se třemi lepty od Ludmily Jiřincové. 80 výtisků
Přál jsem si mít svou knížku s grafikami také od této uznávané umělkyně. Spolupráce se uskutečnila při další Obrtelově sbírce. Autor proti mému výběru vážně neprotestoval. Ve svém ateliéru v Ostrovní ulici mne, s bohatou kyticí exotických květů v náručí, přijala oděna do dlouhé modré krinolíny. Přiznám, že srovnáním s jinými jejími lepty z dřívějších období s obdobnými motivy, v některých partiích její lepty pro mé vydání již postrádají jemnosti a finesy někdejších linek. Básník je označil za příliš lyrické. Lepty vznikaly v období, ve kterém starou paní trápil pásový opar, zemřela její dlouholetá spolehlivá hospodyně a ona ve výtvarném projevu upřednostňovala méně náročné grafické techniky - litografie a serigrafie. Já požadoval lepty, ona vyhověla a náklad určený k prodeji byl vzápětí rozebrán.
Přál jsem si mít svou knížku s grafikami také od této uznávané umělkyně. Spolupráce se uskutečnila při další Obrtelově sbírce. Autor proti mému výběru vážně neprotestoval. Ve svém ateliéru v Ostrovní ulici mne, s bohatou kyticí exotických květů v náručí, přijala oděna do dlouhé modré krinolíny. Přiznám, že srovnáním s jinými jejími lepty z dřívějších období s obdobnými motivy, v některých partiích její lepty pro mé vydání již postrádají jemnosti a finesy někdejších linek. Básník je označil za příliš lyrické. Lepty vznikaly v období, ve kterém starou paní trápil pásový opar, zemřela její dlouholetá spolehlivá hospodyně a ona ve výtvarném projevu upřednostňovala méně náročné grafické techniky - litografie a serigrafie. Já požadoval lepty, ona vyhověla a náklad určený k prodeji byl vzápětí rozebrán.
28 - Karel Sýs: Periferie – Pocta Kamilu Lhotákovi. Se šesti lepty a linorytem Kamila Lhotáka. 40 výtisků
Kamil Lhoták je, vedle Oty Janečka a Cyrila Boudy, dalším výtvarníkem, ke kterému mne uvedl František Dvořák. On mi také zpřístupnil tuto sérii leptů z motocyklových závodů, jejichž tiskové desky ležely léta netknuty a do mého vydání z nich bylo pořízeno jen několik zkušebních obtahů. Kdo bude autorem textů bylo předem zřejmé. Karel Sýs mé přání opět s radostí vyplnil. Byl nejen poměrně hojně vydávaným autorem, ale i činovníkem na kulturním poli. Umožnil mi publikování několika článků ve Tvorbě - v podtitulku se uvádělo, že jde o časopis pro politiku, vědu a kulturu - se vztahem na umění a krásnou knihu. Autorské honoráře jsem obdržel v řádech vyšší, než mi za občasné příspěvky platila třeba Lidová demokracie. (Sýs byl, jak se jak se tehdy říkávalo, stranicky i společensky angažován podobně jako Zdeňek Čubrda. Jako osvědčený pracovník na kraji odešel Čubrda z Brna na ministerstvo kultury. Nebyl jsem členem Svazu výtvarných umělců a netušil jsem, kdo po jeho odchodu nastoupil v Brně na jeho místo. Rozhodl jsem se, že na další projekty již nebudu žádat o povolení k tisku a v tirážích budu uvádět jen název edice a mé jméno. Kontakty s tiskárnami jsem měl dobré a nebáli se vzít mou soukromou zakázku. Knížky se tiskly a nic se nedělo). V době dokončení Periferie byl zdravotní stav Kamila Lhotáka natolik nedobrý, že jsem po něm nepožadoval obvyklé signování všech grafických listů, ale pouze leptu úvodního. S Karlem Sýsem jsem ztratil kontakt krátce po roce 1990. Na mé P.F. nereagoval.
Kamil Lhoták je, vedle Oty Janečka a Cyrila Boudy, dalším výtvarníkem, ke kterému mne uvedl František Dvořák. On mi také zpřístupnil tuto sérii leptů z motocyklových závodů, jejichž tiskové desky ležely léta netknuty a do mého vydání z nich bylo pořízeno jen několik zkušebních obtahů. Kdo bude autorem textů bylo předem zřejmé. Karel Sýs mé přání opět s radostí vyplnil. Byl nejen poměrně hojně vydávaným autorem, ale i činovníkem na kulturním poli. Umožnil mi publikování několika článků ve Tvorbě - v podtitulku se uvádělo, že jde o časopis pro politiku, vědu a kulturu - se vztahem na umění a krásnou knihu. Autorské honoráře jsem obdržel v řádech vyšší, než mi za občasné příspěvky platila třeba Lidová demokracie. (Sýs byl, jak se jak se tehdy říkávalo, stranicky i společensky angažován podobně jako Zdeňek Čubrda. Jako osvědčený pracovník na kraji odešel Čubrda z Brna na ministerstvo kultury. Nebyl jsem členem Svazu výtvarných umělců a netušil jsem, kdo po jeho odchodu nastoupil v Brně na jeho místo. Rozhodl jsem se, že na další projekty již nebudu žádat o povolení k tisku a v tirážích budu uvádět jen název edice a mé jméno. Kontakty s tiskárnami jsem měl dobré a nebáli se vzít mou soukromou zakázku. Knížky se tiskly a nic se nedělo). V době dokončení Periferie byl zdravotní stav Kamila Lhotáka natolik nedobrý, že jsem po něm nepožadoval obvyklé signování všech grafických listů, ale pouze leptu úvodního. S Karlem Sýsem jsem ztratil kontakt krátce po roce 1990. Na mé P.F. nereagoval.
Přestože jsem měl od 23. edičního svazku nového vydavatelského patrona, se svazáky jsem se nerozešel ve zlém a byl jsem s nimi nadále v kontaktu. V Pozemních stavbách jsem byl zaměstnán jako samostatný referent ekonomiky práce a předsedovi SSM jsem i nadále dával jeden či dva výtisky nově vydané bibliofilie. Ostatně kromě razítka na mé někdejší žádosti o vydavatelské oprávnění podržel nade mnou ochrannou ruku i před udavači a na dotazy orgánů odpovídal, že knížky skutečně vydává SSM.
V souvislostech s problematikou povolování tisků i udavačských manýr některých našich bližních si vzpomínám na příhodu, kterou zažil jiný význačný brněnský sběratel a občasný vydavatel bibliofilií – Norbert Felsch. Vydával nepovolené autory v edici nazvané Obžurky času. V polovině 80. let jej udal jeden severočeský, dnes již nežijící výtvarník průměrné úrovně. Felsch byl pozván na pověstnou brněnskou Leninku, sídlo Krajské správy SNB a StB. Vyšetřovatel jej seznámil s udáním, chvíli si popovídali o jeho vydavatelských aktivitách a pak mu onen příslušník doporučil, aby si našel podobného patrona, jako má Janás. Tím celá aféra skončila a Felsch až do své smrti pokračoval nerušeně ve vydavatelských aktivitách. Pomník na hrob Felschovy ženy, i v předstihu připravený pro něj samotného neb žádnou rodinu neměli, vytvořil Olbram Zoubek.
V souvislostech s problematikou povolování tisků i udavačských manýr některých našich bližních si vzpomínám na příhodu, kterou zažil jiný význačný brněnský sběratel a občasný vydavatel bibliofilií – Norbert Felsch. Vydával nepovolené autory v edici nazvané Obžurky času. V polovině 80. let jej udal jeden severočeský, dnes již nežijící výtvarník průměrné úrovně. Felsch byl pozván na pověstnou brněnskou Leninku, sídlo Krajské správy SNB a StB. Vyšetřovatel jej seznámil s udáním, chvíli si popovídali o jeho vydavatelských aktivitách a pak mu onen příslušník doporučil, aby si našel podobného patrona, jako má Janás. Tím celá aféra skončila a Felsch až do své smrti pokračoval nerušeně ve vydavatelských aktivitách. Pomník na hrob Felschovy ženy, i v předstihu připravený pro něj samotného neb žádnou rodinu neměli, vytvořil Olbram Zoubek.
1988
29 - Karel Sýs: Smaltované hvězdy – Pocta Františku Grossovi. Sítotiskovou reprodukci autorova rukopisu doprovází šest suchých jehel a leptů Františka Grosse vytvořených kolem roku 1940. Náklad 40 výtisků
Mezi mé sběratelské zájmy patřila zhruba od poloviny 60. let minulého století filatelie. Tematicky jsem se zaměřil, kromě edičního programu OSN a dokumentace letecké pošty, též na výtvarné umění. Na výstavě Praga 1968 mne zaujala kolekce vystavených známek s podpisy jejích tvůrců. Kromě běžných známek tištěných ofsetem na archy v počtu padesáti nebo sto kusů, byly některé vydávané emise tištěny ocelotiskem (podobná technologie jako ocelorytina ve tvorbě grafické) na tiskové listy se čtyřmi nebo deseti známkami. Šlo zejména o série známek s námětem Umění. Začal jsem proto, jako člen Svazu československých filatelistů, odebírat všechny vydané známky v počtu deseti sérií. V klubu filatelistů vyhověli mému přání a při vydávání známek mi přidělovali vždy dvě čtveřice z rohu velkých tiskových archů. Zůstával tak volný, nepotištěný, okraj, na který jsem pak od výtvarníků - autorů návrhů známek - a rytců známek získával jejich podpisy. Tiskové listy se čtyřmi či deseti známkami, aršíky a obálky prvého dne vydání (FDC) pak ve výsledné podobě vypadají jako podepsané grafické listy. Takto jsem se seznámil s řadou význačných výtvarníků, mezi jinými též s Františkem Grossem. (Se žádostí o podpisy jsem neuspěl pouze u Jana Zrzavého a Jana Baucha).
Mezi mé sběratelské zájmy patřila zhruba od poloviny 60. let minulého století filatelie. Tematicky jsem se zaměřil, kromě edičního programu OSN a dokumentace letecké pošty, též na výtvarné umění. Na výstavě Praga 1968 mne zaujala kolekce vystavených známek s podpisy jejích tvůrců. Kromě běžných známek tištěných ofsetem na archy v počtu padesáti nebo sto kusů, byly některé vydávané emise tištěny ocelotiskem (podobná technologie jako ocelorytina ve tvorbě grafické) na tiskové listy se čtyřmi nebo deseti známkami. Šlo zejména o série známek s námětem Umění. Začal jsem proto, jako člen Svazu československých filatelistů, odebírat všechny vydané známky v počtu deseti sérií. V klubu filatelistů vyhověli mému přání a při vydávání známek mi přidělovali vždy dvě čtveřice z rohu velkých tiskových archů. Zůstával tak volný, nepotištěný, okraj, na který jsem pak od výtvarníků - autorů návrhů známek - a rytců známek získával jejich podpisy. Tiskové listy se čtyřmi či deseti známkami, aršíky a obálky prvého dne vydání (FDC) pak ve výsledné podobě vypadají jako podepsané grafické listy. Takto jsem se seznámil s řadou význačných výtvarníků, mezi jinými též s Františkem Grossem. (Se žádostí o podpisy jsem neuspěl pouze u Jana Zrzavého a Jana Baucha).
O možné spolupráci na vydání jsem s Grossem jednal, on však záhy zemřel. Naštěstí měl Karel Sýs déletrvající kontakty jak s ním tak i s jeho paní. Seznámil mne s ní a ona ráda na vydavatelské záměry přistoupila. Grafiky v žádném ze tří svazků Edice 33 proto nejsou signovány. Jde však o vzácné a málo známé Grossovy práce, nad kterými zůstal v údivu stát i Grossův dlouholetý přítel, brněnský kunsthistorik Jiří Valoch. Po roce 1990, vzniku mnoha soukromých galerií a pořadatelů aukcí, jsem nejednou zaregistroval v aukčních nabídkách, že grafiky z mých edičních svazků jsou nabízeny jako volné, signované a někdy i kolorované grafické listy. Je však možné, že paní Grossová desky později půjčovala někomu dalšímu. A po vytištění že grafické listy signoval a koloroval duch Františka Grosse vyvolaný na spiritistické seanci.
30 - Karel Sýs: Na Stráži věčnosti – Pocta Bohumilu Hrabalovi. Jiný rukopis autorovy básně, opět jím upravené do podoby vhodné pro vydání, je reprodukován sítotiskem a doprovází jej jiných šest suchých jehel a leptů Františka Grosse z období 30 - 40. let. Náklad 40 exemplářů
31 - František Gross: Grafika. Soubor pěti linorytů a tří suchých jehel z výše zmíněných let. Textovou přílohu (prémie pro sběratele, kteří projevili zájem o předchozí bibliofilie s grafikami Františka Grosse) tvoří báseň Jiřího Koláře: Portrét Františka Grosse ze sbírky Dny v roce, 1948. Vytištěno 37 souborů na papíru Hollar
Díky Kolářově pobytu v pařížském exilu, kontakt na něj mi poskytl výše zmíněný Jiří Valoch, mou sbírku obohatily zejména jeho koláže vytvářené z pohlednic. Těmito výtvarnými artefakty se mnou korespondoval. Měl jsem v úmyslu vydat i další jeho práce. Nabídku však laskavě odmítl. Že už prakticky netvoří, nevidí důvody pro reedice dřívějších textů, podobných žádostí že mu z Československa přichází stále víc…. a taky má své vlastní nakladatelství, v němž své projekty realizuje. V upomínku mi věnoval svou bibliofilii Mode d´emploi, Revue K, Alfortville, 1988. Po návratu z jeho exilu jsme se potkali již jen na jedné vernisáži jeho výstavy. Poslední z jeho pozorností pro mne je triptych pohledů na různě nakloněné Eiffelovky. Na jednom ze starožitnických veletrhů v Mánesu jsem jej kdysi viděl vystavený v luxusní paspartě a s prodejní cenou 18 tisíc. Některému z Kolářových "přátel" se dárek nebo P.F. asi příliš nepozdával.
Díky Kolářově pobytu v pařížském exilu, kontakt na něj mi poskytl výše zmíněný Jiří Valoch, mou sbírku obohatily zejména jeho koláže vytvářené z pohlednic. Těmito výtvarnými artefakty se mnou korespondoval. Měl jsem v úmyslu vydat i další jeho práce. Nabídku však laskavě odmítl. Že už prakticky netvoří, nevidí důvody pro reedice dřívějších textů, podobných žádostí že mu z Československa přichází stále víc…. a taky má své vlastní nakladatelství, v němž své projekty realizuje. V upomínku mi věnoval svou bibliofilii Mode d´emploi, Revue K, Alfortville, 1988. Po návratu z jeho exilu jsme se potkali již jen na jedné vernisáži jeho výstavy. Poslední z jeho pozorností pro mne je triptych pohledů na různě nakloněné Eiffelovky. Na jednom ze starožitnických veletrhů v Mánesu jsem jej kdysi viděl vystavený v luxusní paspartě a s prodejní cenou 18 tisíc. Některému z Kolářových "přátel" se dárek nebo P.F. asi příliš nepozdával.
1989
32 - Vladimír Boudník: Grafické album šesti barevných kombinovaných technik z počátku šedesátých let minulého století. Vydáno 35 souborů
František Dvořák způsobil, že jsem svůj nakladatelský pohled nasměroval na Vladimíra Boudníka. Ve své bohaté sbírce rukopisů má korespondenci, kterou spolu vedli. Co kdybych ji vydal? Nebyl jsem proti. Problém ovšem nastal s podklady pro výtvarnou stránku. Měl jsem hledat vhodného výtvarníka? Našlo by se jich jistě dost. Rozhodl jsem se, že Boudníka by měl doprovázet opět Boudník. O jeho pozůstalost se tuším vedly jakési spory. Dvořák kontakty na nikoho z oprávněných osob neměl. Mně se posléze podařilo jeden velmi omezený (rozsahem) zdroj najít. Mezi materiály nebyla ani jediná tisková deska formátu vhodného pro bibliofilii klasického rozměru. S majitelkou jsem se dohodl na vydání souboru grafik. František Dvořák mne po vydání alba stroze požádal o vrácení zapůjčených kopií dopisů. Záhy jsem pocítil jistou odtažitost vůči mně. Brzy se přes nás přehnala „sametová revoluce“, která vedla též k přehodnocení některých dosavadních osobních vztahů. V několika dalších případech jsem osobně tuto změnu též negativně pocítil. Někdo možná zpětně litoval toho, že se stýkal s nakladatelem majícím kontakty na SSM, jinému mohlo vadit mé obchodování se zbraněmi.
Z dalších jednání s Františkem Dvořákem mám stále jednu, ne příliš uspokojivě vysvětlenou záležitost, na níž už nelze nic změnit. Počátkem 90. let minulého století zpracoval pro vydání v Galerii Vltavín nový, upravený a doplněný, soupis grafické tvorby Františka Tichého. Mne požádal, abych mu sdělil podrobné údaje o bibliofiliích, ve kterých jsem použil Tichého desky. Má odpověď byla tak přesná a podrobná, jak ji uvádím nejen zde, ale také při každém publikování seznamu mnou vydaných tisků. Ke svému údivu jsem se ve vydaném soupisu prakticky u všech mých edičních počinů setkal s údajem vesměs znějícím „v neznámém počtu výtisků vydal František Janás“. Takový údaj o nakladateli degraduje jeho činnost na úroveň čehosi pokoutního a pochybného. Dvořák mi vysvětloval věc tím, že prý se krátce před závěrečnými pracemi na soupisu ztratily jím dodané podklady, narychlo byl prováděn nový soupis a mé údaje prý nebyly k dispozici. Nevím samozřejmě, zda všechny další informace v soupisu jsou v souladu se skutečností a zda zkreslující údaje postihly pouze mé tisky. Naproti tomu se čtenář či sběratel toužící po faktech o tvorbě Františka Tichého u několika položek soupisu dozví, že tyto grafické listy jsou z původních desek tištěny poprvé po umělcově smrti a u každé z těchto položek je uveden „přesný“ počet tisků. S poznámkou, že grafiky byly vytištěny jako příloha přednostního vydání soupisu, který je určen především sponzorům vydavatelského projektu. Jeden ze sponzorů, sběratel se zaměřením na Tichého grafiky, si na návštěvu a akvizici u mne soupis přivezl. Já při listování v něm zjistil výše popsané údaje. Mnohem větší překvapení zažil návštěvník poté, kdy jsem předmětné grafické listy vybral z kazety, v níž je mám uloženy zhruba od poloviny 80. let. O tom, že v onom období byly grafiky již tištěny – a tehdy skutečně jen v počtu kolem deseti obtahů - nepochybně autor soupisu mohl a měl vědět. Jejich tisk obstarával přítel Jiří Lata, který mi ony grafické listy po jejich vytištění věnoval, a který se s prof. Dvořákem velmi dobře znal. Nový soupis grafik FT v knihovně nemám. Zabíral by tam zbytečně místo. Mám jen jeho prvé vydání, SNKLU, Praha, 1961, které mi před léty autor věnoval a do nějž vepsal pětiřádkovou dedikací "Panu Františku Janásovi - František Dvořák - tuto knihu - o Františkovi Tichém - v Brně 2. III. 1987". V tomto I. vydání jsou ony grafiky pro sponzory uvedeny pod čísly: 65 - Eros, 86 - Hrazdaři, 87 - Vysoká škola I., 117 - Paganini II., 148 - Bílá černoška II., 149 - Intermezzo, 150 - Paganini V., 161 - Otec a syn I., II. stav.
František Dvořák způsobil, že jsem svůj nakladatelský pohled nasměroval na Vladimíra Boudníka. Ve své bohaté sbírce rukopisů má korespondenci, kterou spolu vedli. Co kdybych ji vydal? Nebyl jsem proti. Problém ovšem nastal s podklady pro výtvarnou stránku. Měl jsem hledat vhodného výtvarníka? Našlo by se jich jistě dost. Rozhodl jsem se, že Boudníka by měl doprovázet opět Boudník. O jeho pozůstalost se tuším vedly jakési spory. Dvořák kontakty na nikoho z oprávněných osob neměl. Mně se posléze podařilo jeden velmi omezený (rozsahem) zdroj najít. Mezi materiály nebyla ani jediná tisková deska formátu vhodného pro bibliofilii klasického rozměru. S majitelkou jsem se dohodl na vydání souboru grafik. František Dvořák mne po vydání alba stroze požádal o vrácení zapůjčených kopií dopisů. Záhy jsem pocítil jistou odtažitost vůči mně. Brzy se přes nás přehnala „sametová revoluce“, která vedla též k přehodnocení některých dosavadních osobních vztahů. V několika dalších případech jsem osobně tuto změnu též negativně pocítil. Někdo možná zpětně litoval toho, že se stýkal s nakladatelem majícím kontakty na SSM, jinému mohlo vadit mé obchodování se zbraněmi.
Z dalších jednání s Františkem Dvořákem mám stále jednu, ne příliš uspokojivě vysvětlenou záležitost, na níž už nelze nic změnit. Počátkem 90. let minulého století zpracoval pro vydání v Galerii Vltavín nový, upravený a doplněný, soupis grafické tvorby Františka Tichého. Mne požádal, abych mu sdělil podrobné údaje o bibliofiliích, ve kterých jsem použil Tichého desky. Má odpověď byla tak přesná a podrobná, jak ji uvádím nejen zde, ale také při každém publikování seznamu mnou vydaných tisků. Ke svému údivu jsem se ve vydaném soupisu prakticky u všech mých edičních počinů setkal s údajem vesměs znějícím „v neznámém počtu výtisků vydal František Janás“. Takový údaj o nakladateli degraduje jeho činnost na úroveň čehosi pokoutního a pochybného. Dvořák mi vysvětloval věc tím, že prý se krátce před závěrečnými pracemi na soupisu ztratily jím dodané podklady, narychlo byl prováděn nový soupis a mé údaje prý nebyly k dispozici. Nevím samozřejmě, zda všechny další informace v soupisu jsou v souladu se skutečností a zda zkreslující údaje postihly pouze mé tisky. Naproti tomu se čtenář či sběratel toužící po faktech o tvorbě Františka Tichého u několika položek soupisu dozví, že tyto grafické listy jsou z původních desek tištěny poprvé po umělcově smrti a u každé z těchto položek je uveden „přesný“ počet tisků. S poznámkou, že grafiky byly vytištěny jako příloha přednostního vydání soupisu, který je určen především sponzorům vydavatelského projektu. Jeden ze sponzorů, sběratel se zaměřením na Tichého grafiky, si na návštěvu a akvizici u mne soupis přivezl. Já při listování v něm zjistil výše popsané údaje. Mnohem větší překvapení zažil návštěvník poté, kdy jsem předmětné grafické listy vybral z kazety, v níž je mám uloženy zhruba od poloviny 80. let. O tom, že v onom období byly grafiky již tištěny – a tehdy skutečně jen v počtu kolem deseti obtahů - nepochybně autor soupisu mohl a měl vědět. Jejich tisk obstarával přítel Jiří Lata, který mi ony grafické listy po jejich vytištění věnoval, a který se s prof. Dvořákem velmi dobře znal. Nový soupis grafik FT v knihovně nemám. Zabíral by tam zbytečně místo. Mám jen jeho prvé vydání, SNKLU, Praha, 1961, které mi před léty autor věnoval a do nějž vepsal pětiřádkovou dedikací "Panu Františku Janásovi - František Dvořák - tuto knihu - o Františkovi Tichém - v Brně 2. III. 1987". V tomto I. vydání jsou ony grafiky pro sponzory uvedeny pod čísly: 65 - Eros, 86 - Hrazdaři, 87 - Vysoká škola I., 117 - Paganini II., 148 - Bílá černoška II., 149 - Intermezzo, 150 - Paganini V., 161 - Otec a syn I., II. stav.
33 - Josef Hrubý: Obrazy. Se třemi suchými jehlami Jaroslava Škarohlída. 45 výtisků
S Josefem Hrubým jsem se seznámil krátce po zahájení mých nakladatelských aktivit. O bibliofilie Edice 33 měl zájem, některé kupoval, některé jsme měnili neb měl co zajímavého nabídnout protihodnotou. Byl dlouholetým přítelem Ludvíka Kundery a v sedmdesátých létech přispíval do jím vydávaných sborníků. Prvé vydání sbírky Hrubého veršů Ars amatoria v mé edici měl doprovázet svými grafickými listy Karel Demel. Naštěstí (na rozdíl od mého prvého Havrana) změnil výtvarník svůj požadavek na výši honoráře ještě v době přípravy na vydání. Demel neakceptoval můj argument, že při plánované výši nákladu kolem 70 výtisků by se neúměrně zvedla režijní cena za výtisk, který by pak kvůli ní mohl mít problémy při prodeji. „Tak jich vydejte 200 + autorské jako v Lyře Pragensis“. Do tak vysokého nákladu jsem nikdy nešel. Mé nakladatelské projekty nikdo nesponzoroval a vše jsem hradil ze svých zdrojů. Pokud by mi zůstaly desítky neprodaných výtisků v desetitisícových hodnotách (mluvím o letech osmdesátých, kdy měsíční příjem nad 5 tisíc korun byl již považován za nadprůměrný), bych mohl uvažovat o uzavření mé nakladatelské oficíny. Ars amatoria vydal po nějakém čase jiný pražský soukromý nakladatel. Zda Demel slevil ze svého požadavku a za kolik se bibliofilie prodávala, mi není známo. Jeden výtisk jsem po vydání dostal od Hrubého darem i s jeho věnováním. Pro básníkovu potěchu jsem vydal „náhradní“ Obrazy.
S Josefem Hrubým jsem se seznámil krátce po zahájení mých nakladatelských aktivit. O bibliofilie Edice 33 měl zájem, některé kupoval, některé jsme měnili neb měl co zajímavého nabídnout protihodnotou. Byl dlouholetým přítelem Ludvíka Kundery a v sedmdesátých létech přispíval do jím vydávaných sborníků. Prvé vydání sbírky Hrubého veršů Ars amatoria v mé edici měl doprovázet svými grafickými listy Karel Demel. Naštěstí (na rozdíl od mého prvého Havrana) změnil výtvarník svůj požadavek na výši honoráře ještě v době přípravy na vydání. Demel neakceptoval můj argument, že při plánované výši nákladu kolem 70 výtisků by se neúměrně zvedla režijní cena za výtisk, který by pak kvůli ní mohl mít problémy při prodeji. „Tak jich vydejte 200 + autorské jako v Lyře Pragensis“. Do tak vysokého nákladu jsem nikdy nešel. Mé nakladatelské projekty nikdo nesponzoroval a vše jsem hradil ze svých zdrojů. Pokud by mi zůstaly desítky neprodaných výtisků v desetitisícových hodnotách (mluvím o letech osmdesátých, kdy měsíční příjem nad 5 tisíc korun byl již považován za nadprůměrný), bych mohl uvažovat o uzavření mé nakladatelské oficíny. Ars amatoria vydal po nějakém čase jiný pražský soukromý nakladatel. Zda Demel slevil ze svého požadavku a za kolik se bibliofilie prodávala, mi není známo. Jeden výtisk jsem po vydání dostal od Hrubého darem i s jeho věnováním. Pro básníkovu potěchu jsem vydal „náhradní“ Obrazy.
1990
34 - Edgar Allan Poe: Případ pana Valdemara. Přeložila Jiřina Hauková. Se sedmi barevnými lepty Oldřicha Kulhánka. Z nákladu 69 výtisků mají výtisky č. 1 - 13 přiložen sled grafik a jejich zkušebních tisků. Tři z přednostních autorských exemplářů jsou adjustovány v originálních knižních vazbách Jindřicha Svobody a jeden ve vazbě Jana Perůtky (žádný z těchto exemplářů nebyl primárně určen pro sběratele). Dalších šest výtisků přednostního vydání svázal František Jelínek a zbylé tři Ladislav Hodný ml.
S Oldřichem Kulhánkem jsem vedl jednání o spolupráci již někdy od roku 1985-86. Stále jsem dostával neutrální odpovědi na dotazy, kdy práci začne. Jednou mi položil konkrétní otázku: „Kolik za to?“ „Kolik chcete?“ Vyslovil sumu a já souhlasil. On na to „domníval jsem se, že to chcete taky zadarmo jako někteří další“. Zakrátko mi přivezl na sběratelské setkání v Chrudimi prvou dokončenou desku. Měsíc nato přišel slavný Listopad. Kulhánek se začal – podobně jako já - věnovat revolučním aktivitám. Zbylých šest grafik dokončil zhruba s půlročním zpožděním, což uvádím také v tiráži knížky. Výborně vytištěné archy s texty Poeových povídek jsem měl téměř zdarma. Přesto, pokud jsem spočítal výši honoráře a částku za vytištění grafik, pak by se výsledná cena prodejných výtisků bibliofilie dostala do poněkud vyšších relací oproti těm na které byl okruh mých odběratelů - reagujících bezprostředně na můj nabídkový list - navyklý. Proto jsme se s výtvarníkem dohodli na vytištění dalších třiceti souborů grafik. Na tento počet jsem měl k dispozici nádherný starý ruční papír. Přílohový list s tiráží jsem nechal vytisknout knihtiskem. Přebaly jsem vyřešil jednoduše: tuší jsem na jejich přední strany narýsoval obdélníky v rozměru grafického listu a Kulhánek se do nich podepsal. (Podobně jednoduše a levně jsem takto postupoval i u dalších případů – 2x Istler a 1x Ondreička - kdy jsem souběžně s bibliofilií vydal také soubor grafik na větších formátech ručních papírů. Třeba u Ondreičky snížily soubory grafik pro něj výši původního požadavku na honorář).
Mnohem déle než u pana profesora Svobody (nejčastěji v rozmezí jednoho až tří let) jsem musel čekat na svázání Poe - Kulhánek uměleckým knihařem Láďou Hodným mladším. Bibliofilie jsem mu ke zpracování svěřil v létě roku 1990. Neustále jsem pak slýchával, že vazby budou hotovy ke konci roku. Tak ubíhal jeden rok za druhým. Až se jich sešlo jako apoštolů. Práci na nich dokončil a knížky mi přivezl v létě roku 2002. Bylo to krátce před povodní, která značně poničila jeho ateliér v Týně nad Vltavou. Pokud by zůstaly ve vodě, náhrady bych se nejspíše nedočkal. Naše smlouva byla přátelská - ústní.
S Oldřichem Kulhánkem jsem vedl jednání o spolupráci již někdy od roku 1985-86. Stále jsem dostával neutrální odpovědi na dotazy, kdy práci začne. Jednou mi položil konkrétní otázku: „Kolik za to?“ „Kolik chcete?“ Vyslovil sumu a já souhlasil. On na to „domníval jsem se, že to chcete taky zadarmo jako někteří další“. Zakrátko mi přivezl na sběratelské setkání v Chrudimi prvou dokončenou desku. Měsíc nato přišel slavný Listopad. Kulhánek se začal – podobně jako já - věnovat revolučním aktivitám. Zbylých šest grafik dokončil zhruba s půlročním zpožděním, což uvádím také v tiráži knížky. Výborně vytištěné archy s texty Poeových povídek jsem měl téměř zdarma. Přesto, pokud jsem spočítal výši honoráře a částku za vytištění grafik, pak by se výsledná cena prodejných výtisků bibliofilie dostala do poněkud vyšších relací oproti těm na které byl okruh mých odběratelů - reagujících bezprostředně na můj nabídkový list - navyklý. Proto jsme se s výtvarníkem dohodli na vytištění dalších třiceti souborů grafik. Na tento počet jsem měl k dispozici nádherný starý ruční papír. Přílohový list s tiráží jsem nechal vytisknout knihtiskem. Přebaly jsem vyřešil jednoduše: tuší jsem na jejich přední strany narýsoval obdélníky v rozměru grafického listu a Kulhánek se do nich podepsal. (Podobně jednoduše a levně jsem takto postupoval i u dalších případů – 2x Istler a 1x Ondreička - kdy jsem souběžně s bibliofilií vydal také soubor grafik na větších formátech ručních papírů. Třeba u Ondreičky snížily soubory grafik pro něj výši původního požadavku na honorář).
Mnohem déle než u pana profesora Svobody (nejčastěji v rozmezí jednoho až tří let) jsem musel čekat na svázání Poe - Kulhánek uměleckým knihařem Láďou Hodným mladším. Bibliofilie jsem mu ke zpracování svěřil v létě roku 1990. Neustále jsem pak slýchával, že vazby budou hotovy ke konci roku. Tak ubíhal jeden rok za druhým. Až se jich sešlo jako apoštolů. Práci na nich dokončil a knížky mi přivezl v létě roku 2002. Bylo to krátce před povodní, která značně poničila jeho ateliér v Týně nad Vltavou. Pokud by zůstaly ve vodě, náhrady bych se nejspíše nedočkal. Naše smlouva byla přátelská - ústní.
1992
35 - Josef Hrubý: Oči oči - Gli occhi gli occhi. Se třemi barevnými kombinovanými technikami od Jiřího Brázdy. Text český a italský. Do italštiny přeložili Vlasta Kalinová z Bratislavy a Carmelo Cicero z Catanie na italské Sicílii. 80 výtisků na papíru Holland
Přítel Josef Hrubý se dočkal parádní bibliofilie, pod níž jsem podepsán jako nakladatel. Jen papír na ni mne stál 400 DM (Brázda jej zajistil směnou se zájemcem z Holandska). Brázda patří mezi ty špičkové české grafiky, kteří v „předrevolučním období“ neměli nouzi o zahraniční klienty, především v žádostech o vytvoření exlibris. Peněženky sběratelů z kapitalistické ciziny byly vždy plnější než kapsa tuzemského sběratele.
O bibliofilie z mé produkce, byť až do tohoto svazku vydávané pouze v českém jazyce, měli zahraniční sběratelé vždy zájem. Výborným grafikám totiž dobře rozuměli. Pro ně se částky placené za kvalitní artefakty nakupované nezřídka na sběratelských setkáních zejména od starších sběratelů (například na každoročních podzimních sjezdech SSPE) rovnaly spropitnému běžně zanechávanému v restaurantu. Já vždy prodával i za valuty dobře, byť mé cenové požadavky byly výrazně vyšší, než jaké jsem žádal od tuzemských sběratelů.
Přítel Josef Hrubý se dočkal parádní bibliofilie, pod níž jsem podepsán jako nakladatel. Jen papír na ni mne stál 400 DM (Brázda jej zajistil směnou se zájemcem z Holandska). Brázda patří mezi ty špičkové české grafiky, kteří v „předrevolučním období“ neměli nouzi o zahraniční klienty, především v žádostech o vytvoření exlibris. Peněženky sběratelů z kapitalistické ciziny byly vždy plnější než kapsa tuzemského sběratele.
O bibliofilie z mé produkce, byť až do tohoto svazku vydávané pouze v českém jazyce, měli zahraniční sběratelé vždy zájem. Výborným grafikám totiž dobře rozuměli. Pro ně se částky placené za kvalitní artefakty nakupované nezřídka na sběratelských setkáních zejména od starších sběratelů (například na každoročních podzimních sjezdech SSPE) rovnaly spropitnému běžně zanechávanému v restaurantu. Já vždy prodával i za valuty dobře, byť mé cenové požadavky byly výrazně vyšší, než jaké jsem žádal od tuzemských sběratelů.
1993
36 - Vladimír Holan: Rhymes to Be Traded for Bread. Sítotisková reprodukce básní Vladimíra Holana z roku 1953. Knihtiskem provedený je anglický text v překladu Irmy Charvátové. Se šesti barevnými lepty Josefa Istlera. Z nákladu 69 výtisků mají exempláře s čísly 1–8 vevázán sled grafických listů včetně zkušebních obtahů a některé z těchto výtisků mají výzdobu ještě bohatší. U výtisků s čísly 1–10 Josef Istler na mé přání všechny grafiky nejen signoval ale i čísloval. V exemplářích do čísla 30 signoval také tiráž.
Dar rukopisného spisku Vladimíra Holana, od mého tehdejšího přítele Tomáše Mazáče - básníka a literárního teoretika - k mým padesátinám mne inspiroval k vydání této bibliofilie. (V podobné úpravě - a na ruční papíry jako u tohoto sešitu - psával v 50. létech minulého století Vladimír Holan své verše plníce tím přání sběratelů, kteří mu v oplátku přispívali „na chléb a víno“). Rukopisnou předlohu jsem nechal reprodukovat sítotiskem v nezměněné podobě. Aby z Holanových veršů měli zážitek také zahraniční zájemci znalí anglického jazyka, nechal jsem texty přeložit schopné překladatelce, tehdejší Tomášově kamarádce. Někteří sběratelé klasických bibliofilií dlouhou dobu zastávali názor, že kvalitní bibliofilie musí být pečlivě vytištěna z ruční sazby knihtiskem. Což se podařilo i v tomto vydání. Protože základní textovou podobu tvoří rukopisná předloha básníkova, požádal jsem přítele Istlera, aby napsal českou tiráž svým rukopisem. Opět jsme si pohráli s různými způsoby číslování, podepisování a výzdobou. Byl to prvý případ, kdy pan profesor Svoboda přistoupil na můj návrh a do desek knižní vazby adjustoval tiskové desky použitých grafik. Josefu Istlerovi bylo vcelku lhostejno, zda vázaný výtisk pro něj bude mít taky adjustovánu dvojici tiskových desek. Proto jsem tehdy nechal vevázat desky jen do dvou výtisků: č. 7 měl od každého mého edičního počinu vždy pan profesor a čísla 1 zůstávají v mé sbírce. Svobodův exemplář zakotvil v roce 1996 v jedné kvalitní veřejné sbírce ve Švýcarsku.
Dar rukopisného spisku Vladimíra Holana, od mého tehdejšího přítele Tomáše Mazáče - básníka a literárního teoretika - k mým padesátinám mne inspiroval k vydání této bibliofilie. (V podobné úpravě - a na ruční papíry jako u tohoto sešitu - psával v 50. létech minulého století Vladimír Holan své verše plníce tím přání sběratelů, kteří mu v oplátku přispívali „na chléb a víno“). Rukopisnou předlohu jsem nechal reprodukovat sítotiskem v nezměněné podobě. Aby z Holanových veršů měli zážitek také zahraniční zájemci znalí anglického jazyka, nechal jsem texty přeložit schopné překladatelce, tehdejší Tomášově kamarádce. Někteří sběratelé klasických bibliofilií dlouhou dobu zastávali názor, že kvalitní bibliofilie musí být pečlivě vytištěna z ruční sazby knihtiskem. Což se podařilo i v tomto vydání. Protože základní textovou podobu tvoří rukopisná předloha básníkova, požádal jsem přítele Istlera, aby napsal českou tiráž svým rukopisem. Opět jsme si pohráli s různými způsoby číslování, podepisování a výzdobou. Byl to prvý případ, kdy pan profesor Svoboda přistoupil na můj návrh a do desek knižní vazby adjustoval tiskové desky použitých grafik. Josefu Istlerovi bylo vcelku lhostejno, zda vázaný výtisk pro něj bude mít taky adjustovánu dvojici tiskových desek. Proto jsem tehdy nechal vevázat desky jen do dvou výtisků: č. 7 měl od každého mého edičního počinu vždy pan profesor a čísla 1 zůstávají v mé sbírce. Svobodův exemplář zakotvil v roce 1996 v jedné kvalitní veřejné sbírce ve Švýcarsku.
Zbylou dvojici Istlerových tiskových desek jsem svěřil Janu Perůtkovi ke knihvazačskému zapracování do této bibliofilie až v roce 2009. Je vynikajícím učedníkem pana profesora Svobody. Perfektně zvládá jak uměleckořemeslné dokončení bibliofilského tisku, tak i restaurátorské práce na vzácných starých knihách. Díky jeho dovednosti vznikl svým způsobem snad ještě zajímavější knižní objekt než zhotovený Mistrem Svobodou. Do příloh jsem, kromě tiskových desek a akvarelu, nechal nyní vevázat I. stavy zkušebních tisků grafik, které mi na mé přání vytiskl Istler v jediném obtahu. Vytiskl je však na losíny formátu A3. Proto jsem grafiky zapaspartoval, zařadil do sbírky a nesvěřil panu prof. Svobodovi při jím vytvářeném zajímavém a jedinečném artefaktu.
Tohle byl prvý ediční svazek, na který jsem se kvůli předpokládaným značným realizačním nákladům snažil získat sponzora. Protože jsem v osmdesátých létech vydal nejednu bibliofilii s autory na indexu, zkusil jsem štěstí - byť krátce po "revoluci" - u Nadace Charty 77. Napsal jsem do Švédska jejímu zakladateli Františku Janouchovi. Odpověděl mi, kdo v Brně hospodaří s finančními zdroji s tím. abych se obrátil na tuto rodinu. Což byl právě okruh lidí, kvůli němuž - a angažovanosti části rodiny v té správné straně do roku 1968 - jsem nepodepsal Chartu. Napsal jsem jim. Odpověď na korespondenčním lístku, aniž by se někdo z nich namáhal mne na něco zeptat či požádat o nějaké bližší zdůvodnění, byla stroze odmítavá.
1994
37 - Franz Kafka: Aus den Tagebüchern - Z deníků. Německý a český text pěti variací Jak mě zkazila výchova. Do češtiny přeložil Lubor Machytka. S lepty Josefa Istlera. Dvanáct bibliofilií přednostního „A“ vydání má, kromě základní šestice grafik, vevázánu jednu originální Istlerovu kresbu a sled sedmi grafických listů včetně jejich zkušebních obtahů, přičemž jedna z těchto grafik není použita v žádné z dalších variant vydání bibliofilie. Na 10 exemplářů určených pro sběratele zhotovil originální knižní vazby Jan Perůtka. Jindřich Svoboda vyvázal ex. č. 1 a 7 s bohatší výzdobou orig. kresbami. Deset exemplářů verze „B“, v knižních vazbách Ludmily Mlichové, je vypraveno šesti lepty + dvoulistem se zkušebním obtahem a definitivní barevností jedné ze šestice základních grafik. 33 nevázaných výtisků verze „C“ doprovází šest leptů
Kafkovy texty mi pro nakladatelský účel věnoval Josef Hrubý, jemuž je připsal jeho přítel Machytka s dovětkem, že jde o dosud nepublikované překlady. Naštěstí jsem tuto informaci uvedl pouze v nabídkovém letáku vydávané bibliofilie a ne do její tiráže. Později jsem se totiž potkal s bibliofilií holandského nakladatele vydanou léta před vydáním mým. Textová část včetně českého překladu je zcela totožná. Jméno překladatele v ní však uvedeno není.
Grafická výzdoba deníků je v mém vydání poměrně složitá. Původní můj záměr byl ten, že bibliofilie bude vypravena sedmi grafikami. Nechal jsem Istlerovi připravit vhodné měděné desky a on na nich začal pracovat. Pak jsem ale poněkud zkorigoval svou představu. Co když vydáme přednostní variantu s kresbou, zkušebními tisky a definitivními stavy grafik v příloze? Vše v uměleckých knižních vazbách výborného knihvazače. Příteli Istlerovi se můj nápad zamlouval. Proto jsem stranové rozvržení knihy řešil tak, že v v závěru knižního bloku zůstává před tiráží jeden vakát připravený pro kresbu. Též jsem rozhodl, že do základního vydání zařadím jen šest grafik a sedmá bude pouze v přednostní variantě „A“ (a v souborech na jejichž vytištění jsme se dohodli v průběhu realizace knížky). Jednobarevná a definitivní barevnost leptů se tiskla na jeden arch. Pro jistou jsem nechal vytisknout pár soutisků navíc, aby všechny tisky určené k vydání byly stejně kvalitní. Přítel Mauler odvedl opět kvalitní tiskařskou práci a já prakticky neměl co vyhazovat. Proto jsem se rozhodl pro vydání, které jsem označil jako variantu – „B“. Změnu jsem pochopitelně již nemohl uvést do tiráže a proto jsou v ní uvedeny jen původně zamýšlené dvě verze vydání. Istler při podepisování příliš nepochopil můj nápad s mezivariantou a domníval se, že "béček" bude třicet. Já si vybíral obrazy v ateliéru a on začal číslovat: B 1/30, B 2/30…. Když jsem to zjistil, nezbývalo nic jiného než v této podobě číslování pokračovat. Číslování však uzavírá výtisk bibliofilie označený B 10/30.
V ateliérech Josefa Istlera jsem od našich počátečních setkání pobýval poměrně často, protože nás spojovaly nejen vztahy nakladatel – ilustrátor. Třeba k mým 50. narozeninám mi věnoval obraz, jehož reprodukci nechal připojit k téměř celostránkovému rozhovoru pro Hospodářské noviny. Řadu posledních let života trávil – i se svým kulím, jak nazýval svou partnerku - ve sparťansky zařízených dvou místnostech žižkovského paneláku. Na chodbu umístil vedle zvonku výstražný nápis (jehož přesné znění si již nepamatuji) znějící tuším nějak podobně: „Žádám návštěvníky, aby mne nezdržovali déle než 10 minut“. Strávil jsem tam vždy nepočítané násobky tohoto limitu. Měli jsme vždy o čem hovořit nebo konkrétně jednat. (Jako pozdější galerista jsem prodal nemálo jeho obrazů). Dával najevo, že mne stále oceňuje jako prvého, nebo jednoho z prvých, který k němu v době zákazů přišel a veřejně jej připomněl sběratelské obci. Situace se postupně měnila v jeho prospěch zhruba od poloviny 80. let. To už mohl začít příležitostně vystavovat nebo se zúčastňovat vydavatelských projektů, jakými byly například aktivity Milana Friedla a jím vedené Lyry Pragensis. Po změně poměrů v roce 1990 se u něj začali seřazovat se žádostmi nově vzniklí nakladatelé a galeristé. Zda se snažil všem vyhovět, nemohu zcela objektivně posoudit. Faktem však je, že některé jeho práce pokulhávaly ve své kvalitě. Přitom mu nešlo o finance. Jednou se mne například optal : „Že neuhodnete, kam dávám peníze?“. Nejsem dobrý hadač a nevěděl jsem. Nasměroval mne do kuchyně na značné množství kelímků a tub s malířskými barvami. V řadě z nich už nebyly barvy ale ruličky bankovek.
Přítel Istler byl v mých očích vždy osobností, které si stále vážím i přes jeho občasné výstřední chování ve společnosti a jisté excesy v některých jeho vztazích. Při uvolňování režimu a zejména po roce 1990 jej bavil narůstající zájem o něj a jeho tvorbu. Nebral jej však příliš vážně. Diplomy, uznání, ba i listinu udělující mu čestný univerzitní doktorát věšel zpravidla na WC. Své „neuctivé“ konání k těmto poctám mi odůvodnil velmi jednoduše. „Když o mně nevěděli tolik let, nemusejí se nyní předhánět v jejich udělování.“ Zpětně mne však mrzí, že jsem jej nepožádal o některé význačnější z těchto dokumentů, abych jimi mohl rozšířit tuto oblast mých sbírek. Istlerův zdravotní stav se postupně zhoršoval a jeho poslední týdny a dny byly velmi kruté. Než jej zlá nemoc skolila, byl vždy svérázným, hrdým a nezkrotným živlem.
Kafkovy texty mi pro nakladatelský účel věnoval Josef Hrubý, jemuž je připsal jeho přítel Machytka s dovětkem, že jde o dosud nepublikované překlady. Naštěstí jsem tuto informaci uvedl pouze v nabídkovém letáku vydávané bibliofilie a ne do její tiráže. Později jsem se totiž potkal s bibliofilií holandského nakladatele vydanou léta před vydáním mým. Textová část včetně českého překladu je zcela totožná. Jméno překladatele v ní však uvedeno není.
Grafická výzdoba deníků je v mém vydání poměrně složitá. Původní můj záměr byl ten, že bibliofilie bude vypravena sedmi grafikami. Nechal jsem Istlerovi připravit vhodné měděné desky a on na nich začal pracovat. Pak jsem ale poněkud zkorigoval svou představu. Co když vydáme přednostní variantu s kresbou, zkušebními tisky a definitivními stavy grafik v příloze? Vše v uměleckých knižních vazbách výborného knihvazače. Příteli Istlerovi se můj nápad zamlouval. Proto jsem stranové rozvržení knihy řešil tak, že v v závěru knižního bloku zůstává před tiráží jeden vakát připravený pro kresbu. Též jsem rozhodl, že do základního vydání zařadím jen šest grafik a sedmá bude pouze v přednostní variantě „A“ (a v souborech na jejichž vytištění jsme se dohodli v průběhu realizace knížky). Jednobarevná a definitivní barevnost leptů se tiskla na jeden arch. Pro jistou jsem nechal vytisknout pár soutisků navíc, aby všechny tisky určené k vydání byly stejně kvalitní. Přítel Mauler odvedl opět kvalitní tiskařskou práci a já prakticky neměl co vyhazovat. Proto jsem se rozhodl pro vydání, které jsem označil jako variantu – „B“. Změnu jsem pochopitelně již nemohl uvést do tiráže a proto jsou v ní uvedeny jen původně zamýšlené dvě verze vydání. Istler při podepisování příliš nepochopil můj nápad s mezivariantou a domníval se, že "béček" bude třicet. Já si vybíral obrazy v ateliéru a on začal číslovat: B 1/30, B 2/30…. Když jsem to zjistil, nezbývalo nic jiného než v této podobě číslování pokračovat. Číslování však uzavírá výtisk bibliofilie označený B 10/30.
V ateliérech Josefa Istlera jsem od našich počátečních setkání pobýval poměrně často, protože nás spojovaly nejen vztahy nakladatel – ilustrátor. Třeba k mým 50. narozeninám mi věnoval obraz, jehož reprodukci nechal připojit k téměř celostránkovému rozhovoru pro Hospodářské noviny. Řadu posledních let života trávil – i se svým kulím, jak nazýval svou partnerku - ve sparťansky zařízených dvou místnostech žižkovského paneláku. Na chodbu umístil vedle zvonku výstražný nápis (jehož přesné znění si již nepamatuji) znějící tuším nějak podobně: „Žádám návštěvníky, aby mne nezdržovali déle než 10 minut“. Strávil jsem tam vždy nepočítané násobky tohoto limitu. Měli jsme vždy o čem hovořit nebo konkrétně jednat. (Jako pozdější galerista jsem prodal nemálo jeho obrazů). Dával najevo, že mne stále oceňuje jako prvého, nebo jednoho z prvých, který k němu v době zákazů přišel a veřejně jej připomněl sběratelské obci. Situace se postupně měnila v jeho prospěch zhruba od poloviny 80. let. To už mohl začít příležitostně vystavovat nebo se zúčastňovat vydavatelských projektů, jakými byly například aktivity Milana Friedla a jím vedené Lyry Pragensis. Po změně poměrů v roce 1990 se u něj začali seřazovat se žádostmi nově vzniklí nakladatelé a galeristé. Zda se snažil všem vyhovět, nemohu zcela objektivně posoudit. Faktem však je, že některé jeho práce pokulhávaly ve své kvalitě. Přitom mu nešlo o finance. Jednou se mne například optal : „Že neuhodnete, kam dávám peníze?“. Nejsem dobrý hadač a nevěděl jsem. Nasměroval mne do kuchyně na značné množství kelímků a tub s malířskými barvami. V řadě z nich už nebyly barvy ale ruličky bankovek.
Přítel Istler byl v mých očích vždy osobností, které si stále vážím i přes jeho občasné výstřední chování ve společnosti a jisté excesy v některých jeho vztazích. Při uvolňování režimu a zejména po roce 1990 jej bavil narůstající zájem o něj a jeho tvorbu. Nebral jej však příliš vážně. Diplomy, uznání, ba i listinu udělující mu čestný univerzitní doktorát věšel zpravidla na WC. Své „neuctivé“ konání k těmto poctám mi odůvodnil velmi jednoduše. „Když o mně nevěděli tolik let, nemusejí se nyní předhánět v jejich udělování.“ Zpětně mne však mrzí, že jsem jej nepožádal o některé význačnější z těchto dokumentů, abych jimi mohl rozšířit tuto oblast mých sbírek. Istlerův zdravotní stav se postupně zhoršoval a jeho poslední týdny a dny byly velmi kruté. Než jej zlá nemoc skolila, byl vždy svérázným, hrdým a nezkrotným živlem.
V době, kdy již nebyl mezi námi, jsem měl telefonát z prezidentské kanceláře. Prý by rádi znali kontakt na Josefa Istlera, protože ke 28. říjnu obdrží vyznamenání z rukou prezidenta. Na mne se obracejí proto, že na internetu našli jeho jméno pouze ve spojení se mnou. (Od závěru roku 1998 jsem měl na portálu Contactelu výborně udělanou webovou stránku Edice 33, které jsem dal název www.sendme.cz/finebooks. Stála mne nemalý peníz. Vedle informací o mé ediční činnosti jsem zde nabízel řadu dalších zajímavých artefaktů. Provozovatel serveru ji bez udání důvodů zrušil v červenci roku 2002. Na vysvětlení důvodů jsem marně čekal). Telefonujícímu jsem řekl, že se s uznáním jeho tvorby opozdili a poskytl jsem jim kontakt do Karlína na paní Istlerovou, která pak převzala cenu udělenou In memoriam.
Dřívější časté kontakty s Josefem Hrubým od počátku 90. let minulého století pomalu ustávaly. Aktivně se zapojil do dění v literární oblasti: jezdíval do Německa na autorská čtení, s vlakem spisovatelů do pobaltských republik atd., atp. Zatímco v 80. létech u nás několikrát i nocoval, pak autorské výtisky Kafkových Deníků jsem mu vezl do jednoho brněnského hotelu, v němž krátce pobýval při cestě mezinárodní spisovatelské delegace či výpravy. Na mne však úplně nezapomíná. Občas pošta přináší z Plzně obálku. V ní je nově vydávaná sbírka jeho veršů s vepsanou dedikací.
1995
38 - Franz Kafka: Aus den Tagebüchern - Z deníků. Druhé vydání stejných textů jako v předchozím svazku, ale se šesti lepty Karola Ondreičku. Náklad 50 výtisků
Cena za nelevný knihtisk se ještě více zvýšila a já se rozhodl lehce ušetřit dle někdejšího návodu vydavatele Edice 51, který tím způsobem vydával řadu svých bibliofilií. „Nechte si knihtiskem s velmi drahou ruční sazbou na pár desítek exemplářů vytisknout základní texty do zásoby. Pak se postupně domluvíte s různými výtvarníky a za malý peníz necháte dotisknout titul a tiráž se jménem dalšího výtvarníka“. Při jednání o grafický doprovod ke Kafkovi s Istlerem jsem spolupráci navrhl také Ondreičkovi. Rád souhlasil. Právem byl řazen mezi nejlepší a nejžádanější slovenské výtvarníky. (Podobně jako nakladatel Zelina nebo můj další dobrý známý – výtvarný fotograf Taras Kuščynskij – podlehl také Karolko zhoubným nádorům nedlouho po dovršení padesátin). Byl dobrým přítelem o málo staršího Albína Brunovského a působil též jako profesor na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislavě. Jednání kolem bibliofilie byla snadná. Složitější to bylo s obrazem, který jsem si od něj chtěl koupit. Zaujal mne menší olej na dřevě. Po mém přemlouvání (například: vždyť si můžete namalovat podobný) jakoby souhlasil. Pak ale přišel s argumentem, že s prodejem musí souhlasit jeho manželka. Poseděli jsme opět u kávičky v příjemném prostředí jejich vily - na Šulekovej ulici 18 - a ona nakonec souhlasila. Jenže Karolko si vzpomněl na dcérku, ktorá je v Prahe. Že musí souhlasit i ona. Při další z návštěv jsem si obrázek přeci jen odvezl.
Cena za nelevný knihtisk se ještě více zvýšila a já se rozhodl lehce ušetřit dle někdejšího návodu vydavatele Edice 51, který tím způsobem vydával řadu svých bibliofilií. „Nechte si knihtiskem s velmi drahou ruční sazbou na pár desítek exemplářů vytisknout základní texty do zásoby. Pak se postupně domluvíte s různými výtvarníky a za malý peníz necháte dotisknout titul a tiráž se jménem dalšího výtvarníka“. Při jednání o grafický doprovod ke Kafkovi s Istlerem jsem spolupráci navrhl také Ondreičkovi. Rád souhlasil. Právem byl řazen mezi nejlepší a nejžádanější slovenské výtvarníky. (Podobně jako nakladatel Zelina nebo můj další dobrý známý – výtvarný fotograf Taras Kuščynskij – podlehl také Karolko zhoubným nádorům nedlouho po dovršení padesátin). Byl dobrým přítelem o málo staršího Albína Brunovského a působil též jako profesor na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislavě. Jednání kolem bibliofilie byla snadná. Složitější to bylo s obrazem, který jsem si od něj chtěl koupit. Zaujal mne menší olej na dřevě. Po mém přemlouvání (například: vždyť si můžete namalovat podobný) jakoby souhlasil. Pak ale přišel s argumentem, že s prodejem musí souhlasit jeho manželka. Poseděli jsme opět u kávičky v příjemném prostředí jejich vily - na Šulekovej ulici 18 - a ona nakonec souhlasila. Jenže Karolko si vzpomněl na dcérku, ktorá je v Prahe. Že musí souhlasit i ona. Při další z návštěv jsem si obrázek přeci jen odvezl.
1998
39 - Robert Janás: Modrá mlha / Der blaue Nebel, Brněnské atmosférické výboje z let 1993-1998. Sbírka veršů je vydána ve třech variantách provedení a výtvarného doprovodu: 55 výtisků varianty „A“ na tiskovém papíře doprovází devět nebo osm kombinovaných technik Jaroslava Škarohlída. Dvanáct exemplářů varianty „B“ má stejnou výzdobu, ale jsou tištěny na ručním losínu.
40 - 50 výtisků stejného titulu je vypraveno deseti originálními fotografiemi od Roberta Janáse, autora sbírky.
V různých soutěžích několikráte oceněné verše mého syna, absolvovanými studii kunsthistorika, věnujícího se kromě jiného také výtvarné fotografii, jsem vydal v několika různých variantách provedení i výzdoby. Jaroslav Škarohlíd vytvořil bohatý výtvarný doprovod. Bohužel to již nemohly být virtuózní suché jehly. Zde prezentované kresebné projevy však patří, žel, mezi poslední výtvarné projevy toho druhu. Vážná a stále se zhoršující nevyléčitelná zraková choroba – rozostřené vidění spojené s krvácením do sítnice – mu definitivně znemožnila brát do ruky tužku či ryteckou jehlu.
Škarohlídovy grafické listy jsou jeho posledním ilustračním počinem. Stejně tak knižní vazby tohoto titulu od Jindřicha Svobody. Exempláře varianty s fotografiemi sice vyvázal, ochranná pouzdra již nezhotovil, neboť nás navždy opustil. Pouzdra jsou z dílny Jiřího Fogla. Jemu, a Janu Perůtkovi, jsem svěřil dokončovací práce na knihách, které zůstaly v různých stadiích rozpracování v ateliéru pana profesora Svobody po jeho úmrtí v roce 2001 v úžasném kmetském věku 92 let. Jaroslav Škarohlíd zemřel 15. října 2012 ve věku 87 let.
V různých soutěžích několikráte oceněné verše mého syna, absolvovanými studii kunsthistorika, věnujícího se kromě jiného také výtvarné fotografii, jsem vydal v několika různých variantách provedení i výzdoby. Jaroslav Škarohlíd vytvořil bohatý výtvarný doprovod. Bohužel to již nemohly být virtuózní suché jehly. Zde prezentované kresebné projevy však patří, žel, mezi poslední výtvarné projevy toho druhu. Vážná a stále se zhoršující nevyléčitelná zraková choroba – rozostřené vidění spojené s krvácením do sítnice – mu definitivně znemožnila brát do ruky tužku či ryteckou jehlu.
Škarohlídovy grafické listy jsou jeho posledním ilustračním počinem. Stejně tak knižní vazby tohoto titulu od Jindřicha Svobody. Exempláře varianty s fotografiemi sice vyvázal, ochranná pouzdra již nezhotovil, neboť nás navždy opustil. Pouzdra jsou z dílny Jiřího Fogla. Jemu, a Janu Perůtkovi, jsem svěřil dokončovací práce na knihách, které zůstaly v různých stadiích rozpracování v ateliéru pana profesora Svobody po jeho úmrtí v roce 2001 v úžasném kmetském věku 92 let. Jaroslav Škarohlíd zemřel 15. října 2012 ve věku 87 let.
2011 - 2012
41 - Edgar Allan Poe: Případ pana Valdemara. Sedm až osm dřevorytů vytvořil Jan Vičar. Z nákladu 35 výtisků je prvých deset exemplářů vyvázaných a s bohatějším výtvarným doprovodem.
V mé edici jde o čtvrtý výtvarný doprovod této bibliofilie. Inspiroval mě k němu – a výtvarníka navrhnul - Jan Perůtka. Léta mi ležely na chalupě balíky se sedmi desítkami knih vytištěnými v roce 1948. Mám jiné zájmy a vydavatelská činnost již pro mne nemá ten půvab jako v létech do začátku let devadesátých minulého století. Po ověření kvalit navrženého výtvarníka jsem jej oslovil a on odvedl skvělou práci. Deset výtisků bude mít speciální úpravu se sadou grafik v příloze. Umělecké knižní vazby na ně vytváří Jan Perůtka. Původně měla být bibliofilie dokončena v létě 2011 (stalo se tak v září) a Perůtka přislíbil dohotovení vazeb do konce října 2011. Závěrečné práce se mu však souhrou různých okolností protáhly. Nedokončil je ani před Vánocemi, jak slíbil a jak jsem doufal. Bibliofilie základní řady jsou sice hotovy, ale já stále čekám na dokončení vazeb. Teprve poté zveřejním nabídku. Poslední příslib dokončení zakázky je konec října 2012.
Některé mé nakladatelské aktivity mimo vlastní edici:
1990
I. - Ludvík Kundera: Namísto řeči. Čtyři suché jehly - celkem 16 grafických listů - Jaroslava Škarohlída doprovází Kunderův text ve čtyřech různých verzích vydání. Na přání výtvarníka, který navrhnul typografickou úpravu, jsem pro něj zajistil vydání 4x40 výtisků
1993
II. - CIKA (Carmelo Cicero): Nel vortice della bufera Suchá jehla Jaroslava Škarohlída. Vydáno dvacet bibliofilií pro italského autora žijícího v sicilské Catanii. Ruční papír Fabriano
Italský básník je jeden z mála italských vojáků, kteří za II. světové války padli do sovětského zajetí a přežili útrapy v gulazích. Korigoval překlad Hrubého veršů Oči oči do italštiny. S bibliofilií byl spokojen a požádal mne o vydání veršů, v nichž se vrací do časů války a svého zajetí.
Italský básník je jeden z mála italských vojáků, kteří za II. světové války padli do sovětského zajetí a přežili útrapy v gulazích. Korigoval překlad Hrubého veršů Oči oči do italštiny. S bibliofilií byl spokojen a požádal mne o vydání veršů, v nichž se vrací do časů války a svého zajetí.
III. - Václav Renč: Portrét milenky. Se třemi lepty Bohuslava S. Urbana. Závěrečné poznámky o básníku i malíři napsal František Rybář, pro kterého jsem bibliofilii upravil a zajistil vytištění šedesáti exemplářů
1994/95
IV. - Franz Kafka: Aus den Tagebüchern - Z deníků. Šest originálních kreseb tužkou od Jaroslava Škarohlída. Dvě desítky originálních exemplářů.
Také Kafka patří mezi oblíbené Škarohlídovy autory. Proto jsem pro něj nechal vytisknout navíc pár archů Kafkových deníkových záznamů a přidal k nim tiráž s výtvarníkovým jménem. Naštěstí jsem vydavatelský počin realizoval v době, kdy mu zrak sloužil a tužku ovládal precizně. Díky tomu si mohl ve dvaceti exemplářích realizovat své kresebné variace na dané téma. Mohu si gratulovat k tomu, že mi poté věnoval dva výtisky. Oba jsem si samozřejmě nechal vyvázat panem profesorem Svobodou. Jeden z nich spojil do unikátního celku spolu s Istlerovou a Ondreičkovou variantou. Se zadáním zakázky jsem knihvazači způsobil nemalý problém, protože ze zásady nikdy nesvázal do jednoho svazku dvě, natož tři knížky. Vskutku originálním způsobem - na vazbu použil pergamen dlouhý 120 cm - vytvořil pro mne knižní objekt, s nímž byl tak spokojen, že mne během zbývajících let svého života žádal o jeho zapůjčení do každé výstavní kolekce.
Také Kafka patří mezi oblíbené Škarohlídovy autory. Proto jsem pro něj nechal vytisknout navíc pár archů Kafkových deníkových záznamů a přidal k nim tiráž s výtvarníkovým jménem. Naštěstí jsem vydavatelský počin realizoval v době, kdy mu zrak sloužil a tužku ovládal precizně. Díky tomu si mohl ve dvaceti exemplářích realizovat své kresebné variace na dané téma. Mohu si gratulovat k tomu, že mi poté věnoval dva výtisky. Oba jsem si samozřejmě nechal vyvázat panem profesorem Svobodou. Jeden z nich spojil do unikátního celku spolu s Istlerovou a Ondreičkovou variantou. Se zadáním zakázky jsem knihvazači způsobil nemalý problém, protože ze zásady nikdy nesvázal do jednoho svazku dvě, natož tři knížky. Vskutku originálním způsobem - na vazbu použil pergamen dlouhý 120 cm - vytvořil pro mne knižní objekt, s nímž byl tak spokojen, že mne během zbývajících let svého života žádal o jeho zapůjčení do každé výstavní kolekce.
2003
V. - Jaroslav Škarohlíd: Podzimní zahrady. Monografie přináší dvě desítky celostránkových barevných reprodukcí obrazů, několika kreseb a grafik. Autoři kunsthistorických textů jsou Václav Zykmund (napsán v roce 1965), Ludvík Kundera (1997), Nina Dvořáková a Robert Janás (oba texty z roku 2002). Kromě toho jsou zde publikovány dvě básně, které výtvarníku věnoval jeho přítel Jan Skácel. Společně s umělcem jsem sestavil soupis jím ilustrovaných knižních titulů. Nechybí základní životopisné údaje včetně neúplného přehledu jeho výstav.
Prof. Škarohlíd se tímto počinem loučí se svými přáteli a uzavírá jím své výtvarné aktivity. Sám si vydání financoval, odmítl nabízenou spoluúčast. Náklad dvou set výtisků věnoval výhradně svým přátelům a známým. Nesouhlasil s prodejem ani jediné knihy. Mým radostným úkolem bylo dotažení jeho návrhu úpravy a nezbytné organizační i technické zajištění vedoucí k vydání publikace
Prof. Škarohlíd se tímto počinem loučí se svými přáteli a uzavírá jím své výtvarné aktivity. Sám si vydání financoval, odmítl nabízenou spoluúčast. Náklad dvou set výtisků věnoval výhradně svým přátelům a známým. Nesouhlasil s prodejem ani jediné knihy. Mým radostným úkolem bylo dotažení jeho návrhu úpravy a nezbytné organizační i technické zajištění vedoucí k vydání publikace
VI. - Robert Janás: Smaragdové lampy. S devíti kresbami Jaroslava Škarohlída a obálkou s použitím fotografie od autora sbírky. Brno, Větrné mlýny, svazek 89. Náklad 500 výtisků
Sbírka měla být původně vydána jen v obálce s použitím Robertovy fotografie. Provedl jsem úpravu a předtiskovou přípravu. Právě v ty dny mi Jaroslav Škarohlíd věnoval další kolekci ze svých virtuózních kreseb tužkou vytvořených v dřívějších létech. Ukázal jsem je synovi a ten jimi byl rovněž nadšen. Výtvarník samozřejmě souhlasil s tím, že mohou být použity do vydávané sbírky. Verše i kresby vzájemně souzní a evokují nálady i motivy ze zmizelého a mizejícího starého Brna.
Sbírka měla být původně vydána jen v obálce s použitím Robertovy fotografie. Provedl jsem úpravu a předtiskovou přípravu. Právě v ty dny mi Jaroslav Škarohlíd věnoval další kolekci ze svých virtuózních kreseb tužkou vytvořených v dřívějších létech. Ukázal jsem je synovi a ten jimi byl rovněž nadšen. Výtvarník samozřejmě souhlasil s tím, že mohou být použity do vydávané sbírky. Verše i kresby vzájemně souzní a evokují nálady i motivy ze zmizelého a mizejícího starého Brna.
2005
VII. - Otakar Kubín (Coubine) – František Halas – Michelangelo Buonarroti: Jsem stár.
Titul jsem připravil z podnětu Antonína Krejčíře pro společné vydání Muzeem Boskovicka a asociací Pecten. Jde o variantu vydání v Edici 33 z roku 1979. Textovou část však tvoří tři verze básně v básnickém převodu Františka Halase, včetně ukázek jeho rukopisu. V obsáhlém doslovu podrobně popisuji zejména osudy Kubínova výtvarného doprovodu této básně. Dokumentuji je reprodukcemi všech tří variant jeho ilustrací (pět kreseb a dvě verze leptů) k Michelangelovým Sonetům a také ukázkou jeho rukopisu. Kromě běžného vydání - 550 výtisků na volumenovém papíru - je 50 exemplářů vytištěno na losínu. Tyto exempláře mají v příloze stejné grafické listy, vytištěné z původních desek, Otakara Kubína jako v mém vydání Sonetů. Knižní vazby na ně zhotovili Jiří Fogl a Jan Perůtka.
2007
VIII. - Kálidása : Šest ročních dob a Oblak poslem lásky. Překlad a vysvětlivky Oldřich Friš. Doslov Dušan Zbavitel. Sedm barevných leptů kombinovaných suchu jehlou a mědirytem vytvořil Jaroslav Šerých. Kromě sedmdesáti exemplářů vytištěných na francouzském papíru Ivoire de Parchemin vyzdobených originálními grafickými listy bylo vydáno sedm set výtisků s reprodukcemi grafik.
S návrhem na vydání (boskovickým muzeem a asociací Pecten) přišel opět Antonín Krejčíř. Jaroslav Šerých vyhověl mému přání, vytvořil výtvarný doprovod čímž umožnil vznik náročného a kvalitního bibliofilského tisku, vysoce hodnotného jak po výtvarné tak i obsahové stránce.
Souběžně s bibliofilií byl tištěn i běžný náklad. Má ale poněkud menší formát než tisky na ručních papírech. Výsledkem bylo, že na arších na něž se tiskly barevné reprodukce grafik byly soutiskové značky, které ořez na formát knihy odstranil. Značky však zůstaly na arších ručního papíru, na něž Dřímalové tiskli originální grafické listy. Což jsme zjistili po převozu balíků s vytištěnými grafikami do výtvarníkova ateliéru k jejich podepsání. Co s tím? Vézt vše do knihárny a nechat ořezat? Tím by se však smazával punc okrajů ručního papíru. Rozhodl jsem se, že okraje otrhám ručně pomocí šablony a pravítka. Tak jsem to dělával u svazků mé edice. Jen jsem si neuvědomil, že je rozdíl odtrhávat okraje čerpaného losínu o gramáži cca 120 a papíru o 170 g/m2 přičemž nyní šlo o okrajový proužek široký cca 15 mm. Tato činnost při úpravě stovek archů mi zabrala mnoho týdnů a dosti mne fyzicky vyčerpávala. Musel jsem samozřejmě upravit nejen archy s grafikami, ale celý náklad.
Obnovená spolupráce na výborné bibliofilii vedla ke zvýraznění vztahů mezi přítelem Šerých a mnou. Až natolik, že třeba v závěru roku 2009 mi věnoval úžasný obraz, vytvořený z vjemů, jimiž na něj působím. V jejich domě a v jeho ateliéru je vždy velice milá, přátelská a pohodová atmosféra. Jaroslav je úžasný vypravěč a lze mu naslouchat dlouhé hodiny. Ať již hovoří o svých obrazech, vzpomíná na uplynulá léta či rozvíjí filozoficko-náboženské úvahy a myšlenky. Jeden z rozhovorů s umělcem lze nalézt na internetu v archivu ČT 2, pořad Uchem jehly vysílaný 3. 7. 2011.
Kontakt
František Janás
Herčíkova 4, 612 00 Brno
Herčíkova 4, 612 00 Brno
+420549255468 / +420602953695
janas@senior.cz