Jaroslav Seifert: Noční divertimento. 1984. Se třemi barevnými lepty Josefa Lieslera. 90 výtisků.

Tento titul začal původně připravovat jiný Seifertovský nadšenec, Matúš Jurák. Po jeho úmrtí se mne Jan Mauler optal, zda bych se tandemu Seifert–Liesler neujal. S potěšením jsem nabídku akceptoval a bibliofilii jsem vydal. Shodou okolností byla dokončena jen o několik dnů dříve, než do této chvíle nepovolovaný básník obdržel Nobelovu cenu. Jaroslav David (předseda ZO SSM, který mi fakticky vydávání umožňoval orazítkováním žádosti o „vydání neperiodické publikace“ za které jsem mu následně dával několik výtisků bibliofilií) obdržel za nevídanou aktivitu Zlatý odznak ÚV SSM. Zdeňku Čubrdovi, tajemníku brněnské krajské organizace Svazu českých výtvarných umělců (za dva nebo tři výtisky mi na žádost o ono – pro tiskárny nezbytné - vydavatelské oprávnění dával razítko schvalující výtvarný doprovod, aniž by tento viděl alespoň v náčrtu) spadl kámen ze srdce. Bez jeho vědomí jsem jej v tiráži uvedl jako odpovědného redaktora.  Při žádosti o vydání se mne zeptal, zda bych měl zájem své projekty realizovat pod hlavičkou „jeho“ krajské organizace SČVU - pokud prý ovšem pro mou činnost nepotřebuji SSM z jiného důvodu než kvůli razítku. Jiný důvod jsem neměl, nabídku jsem přijal, razítko SSM vystřídalo jiné razítko. Tím byl změněn oficiální vydavatel Edice 33. Jen ten František Janás se do tiráže každého výtisku vydávané bibliofilie stále podepisoval (kromě Havrana a Vltavy) a uváděl o sobě, že vydání připravil či nějakou podobnou formulaci zdůvodňující uvedení jeho jména. Název Edice 33 byl vždy vytištěn do patitulu a na titulní stránku. U edičních svazků, na něž jsem nežádal povolení k vydání, pak i v tirážích

S divertimentem jsem pro básníkovy podpisy na Břevnov nejel. Zajistila je jeho dcera Jana, která byla zaměstnána v Pedagogickém muzeu J. A. Komenského na Malé Straně. Jaroslav Seifert byl skutečně vážně nemocen a nemohl si proto ani osobně převzít vysoké mezinárodní ocenění jeho tvorby. Udělení Nobelovy ceny zlomilo dosavadní tabu a jeho verše začaly být opět veřejně dostupné novými vydáními v oficiálních nakladatelstvích. Zemřel nedlouho, za necelé dva roky, po vydání Nočního divertimenta. Díky předchozím kontaktům s ním mám však podepsány, někdy i s věnováním, všechny jeho knihy v naší knihovně. Při jednom setkání - po zmínce že sbírám i originální fotografie - mi věnoval několik snímků od Václava Chocholy.   

Do páně profesorova (Lieslerova) ateliéru v malostranské Mostecké ulici 26 jsem často a rád chodíval. Kromě nádherného výhledu na pražské střechy byl ateliér přeplněn fantaskními obrazy. Byl to jeden z mála ateliérů, do kterého jsem zavedl i mého, tehdy malého, syna Roberta. Pana profesora překvapoval vědomostmi o tom, ke kterému domu ve výhledu patří ta či ona věž. Autor obrazů - zpravidla vždy modrém plášti - říkával, že si připadá jako pekař. Když jsem jej požádal o vytvoření kresby do bibliofilie, tak na přání reagoval s úsměvem a dovětkem, že až budu starší tak mne takové opičky nejspíš přestanou bavit. Bibliofilií, vyzdobené malbou a v celopergamenové vazbě od Jindřicha Svobody, jsem se pochlubil také jednomu vášnivému Lieslerovskému sběrateli, notáři z Rakouska. Přes nabízený značný počet šilinků jsem artefakt neprodal a stále mne těší. (Onen rakouský sběratel kupoval nejen téměř všechny mé ediční počiny, ale za velmi slušné částky ve valutách též další bibliofilie a grafiky. Někdy platil hotově, jindy převodem na můj devízový účet v bance).

Kontakt